historie Irska

Od 8. stol. způsobují značné škody vikingské nájezdy. Vikingové se zabydleli na pobřeží, zakládají i Dublin. Drancování je zaměřené na kláštery, nositele vědění a strážce pokladů. K prvnímu sjednocení Irska dochází r. 1002, kdy se Brian Bóruma prohlašuje králem Irska, po porážce Vikingů r. 1014 je však zavražděn. V následujících staletích začíná probíhat nátlak z vedlejšího ostrova. Po žádosti MacMurrougha o pomoc anglického krále JIndřicha II. r. 1169 dobývají anglonormané rozsáhlé irské území a staví nové normanské hrady (př. Bunratty) až nakonec r. 1366 se Stanovy z Kilkenny snaží bránit sňatkům anglických pánů s Irkami a používání irštiny. R. 1541 Jindřich VIII. prohlašuje, že je i irský král. R. 1607 prchají nejmocnější klanová knížata Irska do Španělska (útěk hrabat - Imeacht na nIarlaí) - konec irské moci.

R. 1608 Jakub I. zahájil osidlování S Irska protestanty (osidlování Ulsteru). Katolíci se ještě v 17. stol. bouřili, ale nakonec Irsko brutálně dobyl Oliver Cromwell (r. 1649). V pol. století patřilo jen 7 % půdy katolíkům. R. 1691 dublinský protestantský parlament zakázal katolíkům funkce, zabavil jim majetek a zrušil volební právo. Dále se úspěchy katolíků a protestantů střídají - revoluční Hnutí spojených Irů r. 1791, povstání 1798, připojení Irska k Unii a rozpuštění parlamentu r. 1800, Irské republikánské bratrstvo r. 1858, Gaelská liga r. 1893). Pol. 19. stol. krutě sevřela Irsko "bramborovým hladomorem", který způsobil vysokou mortalitu a emigraci. Na přelomu století sílí snahy nezávislosti i se založením strany Sinn Féin (My sami), proti níž reagují ulsterští protestanti ochotní autonomii zabránit silnou. Následuje r. 1916 Velikonoční povstání, občanská válka a konečně r. 1937 svobodný stát (Éire) s vlastní ústavou. Situace v Severním Irsku zůstává nepříjemná ještě dlouhé dekády (IRA). R. 1999 Irsko upustilo od nároku na severní část ostrova. Komplikace se opět vyrojili po Brexitu. Z Irské republiky se stala liberální západní demokratická země.