kostely

Chrám neboli kostel je stavba, která křesťanům slouží k modlitbě. Kostel pochází z latinského castellum (hradní stavba, opevnění) a některé kostely mají opravdu pevnostní charakter. Potřeba společného svatostánku je záležitostí prvních století po Kristu, ale hlavní rozmach a volnost nastala po legalizaci křesťanství. Jeden z prvních doložených kostelů nalezneme v syrském Dura Europos. Pozdní Řím inklinuje k bazilikálnímu typu kostela (Trevír, Ravenna), který je pouze reformou využití již běžně využívaného veřejného prostoru. Později se rozvíjí různé prototypy "prerománských" kostelů ovlivněných místními poměry (Asturie, Dalmacie, Dacie, Irsko, ...) až se zrodí relativně univerzalizovaný románský sloh a později gotika. Na východě je odlišný přístup v tvorbě chrámu s kupolí (příp. tamburem) uprostřed, často na půdorysu řeckého kříže a na třecích plochách vznikají různé zajímavé stavební formy. Později lze rozlišit mnoho druhů kostelů. Např. kostel panský zakládaný místním feudálem s myšlenkou více sjednotit své poddané, nebo poutní kostel, špitální, farní, filiální (hlavní k. farnosti), hřbitovní a nebo architektonicky podmíněné emporové kostely, klášterní, rotundy, baziliky, katedrály, haly, opevněné kostely.

Sakrální stavba může mít různou formu, půdorys i označení. Dóm je např. označení pro katedrálu, biskupský kostel nebo hlavní městský kostel. Centrály (centrální půdorysy) jsou tvaru kruhu, řeckého kříže, trojúhelníku, čtverce, oválu. Rotunda je specifický typ centrály doby románské a předrománské, kterou tvoří centrální "loď" a apsida či apsidy. Centrála bývá zklenuta kupolí, někdy s lucernou (i se sdruženým okénkem). Takzvané stejnolodí, jinak hala, je síňový prostor, který je zaklenutý se stejnou výškou všech lodí. Dvoulodí je klenutý prostor dělený sloupy na dvě lodi. U nás je od 70. let 14. stol. až do husitského období velmi běžné. Možný je i typ stavby s pouze jedním centrálním sloupem.

Samostatným typem sakrální stavby je baptisterium. Jedná se o záležitost pozdní antiky, raného středověku a doby románské. Někdy najdeme antické stavby přetvořené na baptisteria (v Aquilei nebo Baptistère Saint-Jean v Poitiers vytvořené z římských lázní). Jde o stavbu centrální s vodní nádrží s účelem křtu. Podobná struktura byla nalezena i ve velkomoravském prostředí. Dalším typem sakrální křesťanské stavby je karner neboli dvoupatrová románská a gotická hřbitovní kaple, kde dolní část bývá kostnicí, vrchní samotnou kapli. Dále se vyskytují separátně mauzolea, a sice již od starověku, a nabývají různého tvarosloví (mauzoleum císaře Theodoricha s monolitickou střechou, mauzoleum Gally Placidie - vzniklo původně jako kaple). Později vzniká z konceptu mauzolea kaplová hrobka.

Bazilika je původně název označující antickou veřejnou civilní stavbu, později však základní chrámový typ řešení prostoru. Tvoří ji více lodí lichého počtu propojených arkádami a prostřední převyšuje ostatní. Prostřední nejvyšší loď je osvětlovaná samostatnými bazilikálními okny nad pultovými střecha bočních lodí. Hlavice sloupů arkád mývají zdobené hlavice různých tvarů (románská krychlová, košová, palmetová, polštářová, gotické zoomorfní, antropomorfní, florální, římsová, kružbová, jehlancová). Na hlavicích sloupů nebo konzolách v gotice se také často setkáme s motivem maskaronu (lidská tvář se stylizovanými ornamenty). Dále může bazilika obsahovat transept a dvouvěží na západní průčelní straně. Baziliku uzavírá apsida, nebo později presbytář různých tvarů. Bazilikální uspořádání mívaly také masné krámy. Pokud hlavní středová loď nemá vlastní okna, chrámu se říká pseudobazilika.

Jako specifikum doby středověku lze označit katedrálu, stavební typ trojlodí s opěrným systémem a věncem kaplí kolem presbyteria, triforiem (chodbou na ochozu) a transeptem (příčnou lodí). Etymologicky vychází z biskupské katedry (trůnu umístěného v ose presbytáře), stavebně se rodí v okolí Paříže. Snahou stavitelů je přiblížit se Bohu. Katedrála je vícelodní gotický chrám a nad věncem kaplí je vysoký chór. Při patě oken a po obvodu hlavní lodi probíhá triforium, chodbovitý ochoz. Postupně se objevuje institut autorství stavitelů - umělců vystupujících z anonymity. Stavbu zajišťují hutě. Opěrný systém pilířů a oblouků odlehčuje zdivo a ztenčuje jeho hmotu a přináší světlo do interiéru, zároveň je dekorován vnějšek kostela fiálami, kraby, chrliči atp. Kraby jsou běžný typ dekorace doby gotiky umisťovaný na hrany a okraje v podobě poupěte či bobule a později plazivého listu. Kytky zase tvoří čtveřice listů s poupětem na špicích fiál nebo štítů. Další formou dekorací "okrajů" jsou lilie (zploštělý heraldický symbol lilie) obrácené směrem dolů.

Velkou roli vždy hraje symbolika, středověk i baroko jsou symboliky plné. Zároveň jsou jednotlivé periody symbolicky odlišné a svou odlišnost mají i katolická a protestantská budova. Druhá ze jmenovaných bývá výrazně střídmější výzdobou. Až na výjimky bývá kostel orientován od západu na východ a většinou mívá stabilní části - věž. hlavní a boční lodě, sakristii a presbytář. 

Středověký kostel může mít plochý strop, zejm. dřevěný dekorovaný, ale většinou se setkáváme se zaklenutím. Tlaky klenby jsou distribuované na zdi potažmo opěrný systém. Samostatnému úseku klenby oddělenému žebry či pásy se říká klenební pole. Gotická klenba je zpevněna klenebními žebry (i meziklenební, přístěnná, přízední). Ve středověkých kostelech najdeme od valené klenby, nebo konchy nad apsidou, klenby křížové bez žeber, s žebry a dále složitější klenby síťové, perpendikulární (Anglie), kroužené, sklípkové, hvězdicové a další. Žebra klenby, pokud jsou přítomna, mají různé profily, které umožňují lepší dataci struktur. Zároveň bývala klenba i její žebra bohatě zdobená a barevná. Kromě kamene se využívá na žebra keramika a od renesance i štuk. Další, ale v sakrálních prostorech nevyužívanou je klenba přečnělková, kde materiál ve vrstvách vodorovně přesahuje. Specifickým typem klenby je kupole, případně tambur, který je typický zejména pro východní středověkou architekturu. Tambur (buben) bývá umístěn centrálně, na nízkém válci se nachází kupole, ve vrchu může být okulus - oko do lucerny, kterou celá konstrukce vrcholí. Náběhy klenby k tamburu se nazývají pandativy. V této formě lucerna zajišťuje přívod světla, existuje však i lucerna v podobě věžičky se zvonkem oddělená od prostoru lodi. Tak je tomu v případě drobných románských luceren, často i na prostých rotundách.

V románské době je kněžiště nebo jeho závěr řešeno formou apsidy, která vystupuje zvenku ze stavby. Má půdorys podkovy nebo půl válce a klenuta je konchou, bývá zdobena obloučkovým vlysem, zubořezem, trpasličí arkádou ap. V gotické době nabývá presbytář půdorysu polygonálního, často s podpůrným systémem. Centrálně v presbytáři najdeme oltář. Již v románské době nabývá deskové formy "skříně" s křídly, bohatě zdobené (např. Verdunský oltář). Gotickému křídlovému (deskovému) oltáři se jinak říká archa. Skládá se prvně z kamenného stolu (mensy), na kterém stojí malovaná či vyřezávaná deska, podstavec (predela) a výše už je to hlavní  retabulum, skříň, která má jeden nebo dva páry otočných křídel, na kterých jsou malované výjevy, postavy světců nebo reliéfy. Vrcholem archy je nástavec s vyřezávanou ornamentikou (fiály, kraby, trojlisty) doplněný sochami nebo zakončený jednoduše. Od několikadílné dispozice počátkem středověku se oltář vyvíjel ke skříňovité formě v renesanci. 

Loď kostela je hlavní těleso stavby mezi vchodem a kněžištěm. Pokud je spojena arkádami s vedlejšími loděmi, střední se říká hlavní a postranní jsou boční či vedlejší. Mezilodní arkády, oblouky na svislých podporách (sloupech, pilířích), dělí hlavní loď od lodí vedlejších. Časté jsou v kostelech ještě slepé (liché) arkády, které jsou přisazené k plné stěně a opticky ji člení.

Vnější fasádu často zdobí ozdobně provedené přepady na dešťovou vodu, chrliče, které zamezovaly, aby voda netekla přímo na zdivo (okapy se neinstalovávaly). Kamenné chrliče představovaly většinou pitoreskní potvory a nestvůry. Voda vytéká z jejich úst. Armatura se nazývá zpevnění nároží a opěrných pilířů kvádry (v gotice neomítnuté), v renesanci později užíváno dekorativně formou imitace kamene rustikou, bosáží, sgrafitem jako dekorace fasády. Ve stěně kostela můžou často být inkorporované renesanční i starší epitafy, stejně tak jako v podlaze interiéru. Na gotické architektuře se mnohde objevují stříšky vystupující ze zdiva nad sochami z kamene, dřeva či kovu. Těm se říká baldachýn (tzn. stejně jako nebesů, stříšce nad oltářem, lůžkem, kazatelnou). Pod těmito baldachýny a stříškami nebo na různých arkýřcích bývají sošky světců. Světci mývají běžně poblíž atributy, symbolické předměty, které pomůžou v jejich identifikaci a připomínají jejich život, činnost, dobré skutky nebo mučednickou smrt. Pro mučedníky všeobecně je vžit symbol palmové ratolesti. 

S kostelní architekturou souvisí pojem "biblia pauperum". Sice může jít o obrázkovou Bibli pro negramotné, ale zároveň se tak označovaly soubory maleb v kostele, nebo sochařské výzdoby fasády, které měly lidem polopatě vysvětlovat křesťanská témata, která by pro ně z důvodu negramotnosti byla vzdálená. Ikonografie svatých měla navíc přesně daná pravidla, takže byla i pro slabě edukovaného člověka relativně přehledná.

Další součástí kostela je tribuna neboli empora, vyvýšený prostor v kostele. V románské době má západní tribuna různou podobu - buď podobnou kruchtě nebo je oddělená od lodi zdí perforovanou a otevřenou arkádou, nebo může být ve věži spojena s lodí obloukem. Původně sloužila panstvu pro absolvování modlitby separátně, to sem přicházelo chodbou z paláce - dvorce nebo schodištěm ve zdivu. Běžné bývaly i postranní tribuny sloužící například mnichům v klášterních kostelech. V pozdním středověku vznikají tzv. literátské tribuny pro chrámové sbory (literáty). Kruchta (chór) později nahrazuje tribunu, jedná se o podobně vyvýšené místo na západě kostela (nebo po stranách) určené pro varhany, sbor.

Stěny kostela jsou rytmicky členěné okny, prve románskými prostými, sdruženými, trojnými, poději gotickými s lomenými okny, kamenným ostěním a kružbami - souměrnými obrazci mnoha motivů v architektuře používanými plošně (zábradlí, tympanon, konzole), nejvíce však v oknech a arkádách kružby nesené pruty. Iluzivně kružby nalezneme i v malbě, kružbám v arkádách přiložených ke zdi se říká slepé, liché. Vývoj kružby je dlouhodobý až k renesanci, kružby postupně mění tvar - trojlaločné, čtyř-, pětilaločné, později se objevuje tzv. plaménková kružba (Petr Parléř) a laloky ztrácejí nosy (ostré konce) a začínají se protínat dohromady. Specificky centrálně v západní části bývá umístěná rozeta i monumentálních rozměrů. Okenní výplně byly často také vyjadřovacím prvkem a zdobili je vitráže, tedy výtvarně pojaté výplně oken, které musely být skládány dohromady za pomoci olověných výztuh (technologicky bylo nemožné vytvořit rozsáhlou vytráž vcelku). S vitráží se poutník historií setká už od Antiky. Základem bylo užití barevných skel, detaily se domalovávaly zejm. technikou švarclotu, použitím černé barvy Největší rozmach zaznamenala tvorba vitráží v kontextu stavby katedrál.

Výstavbě velkých chrámů se věnovaly stavební hutě. Původně se asi vyvinuly z dílen při klášterech (např. cisterciáckých). Dílna pod vedením parléře měla mnoho učňů a tovaryšů. Ve středověku jsou hutě typické svým vizuálním projevem a často lze určit původ stavby a sledovat ho ke konkrétní huti. Jednotliví řemeslníci měli svoje kamenické značky.

Chór, de facto totéž co presbyterium, kněžiště je prostor určený pro kněze, nebo v klášteře pro mnichy (a jeptišky) nebo zpěvácký sbor. Bývá tu přítomen oltářní stůl neboli mensa (ekvivalent v pravoslavné církvi je prestol, vedlejší oltáře v takovém chrámu bývají v chrámových přídělcích a příprava obětin eucharistie se odehrává na tzv. žertvenniku, stolu či místnosti vedle oltáře, na opačné straně bývá diakonikon sloužící pro přípravu jáhnů - diakonů před liturgií a později určitá forma sakristie). Loď a presbytář dělí vítězný oblouk (triumfální). V případě katedrály obepínají chór kaple ve věnci. Výjimečná byla dvouchórová dispozice prerománských potažmo románských chrámu, kdy pod každým bychom našli polozapuštěnou hrobku. Prostor kolem hlavního oltáře bývá od zbytku oddělen chórovou přepážkou, zábradlí, mříž, ... Podél stěn stávají chórové lavice pro členy řádu, kapituly nebo městské rady, někdy ve dvou řadách s oddělenými sedacími místy a dekorované řezbymi či intarzií.

Pod chrámem bývá často krypta, buď nepřístupná, skrytá pod náhrobní deskou, nebo mohutnější s vlastním vstupem, polozapuštěná pod kněžištěm kostela (předrománská a románská). Byla spojená s kultem světců a hlavně pohřbíváním.

V pozdním středověku (pod vlivem Františkánů od 15. stol.) bývá ke kostelu v některých případech (zejm. na poutních místech) připojena křížová cesta. Zobrazuje Kristovu cestu od odsouzení až ke kladení do hrobu. Někdy je zjednodušena pouze do podoby 14 jednoduchý křížů podél kostela. Takový jednoduchý kříž na stěně může být však také konsekrační, památka z momentu vysvěcené kostela.

Podlahy sakrálních budov jsou vyhotovené různě. Existují prosté kamenné podlahy, dlaždice. V některých katedrálách se objevují zejm. na západě složité labyrinty v dlažbě veprostřed chrámu. U památek rané "doby temna" jsou běžné mozaikové podlahy i rozsáhlých rozměrů s motivy figurálními nebo ornamentikou. Např. ve Starém Plzenci v rotundě se dochovala fragmentálně velmi zajímavá raně středověká podlaha z keramických dlaždic.

Kostel je běžně vybaven sakristií umístěnou bočně od kněžiště (občas u vchodu nebo za oltářem), kde jsou ukryté věci užívané při bohoslužbách (bohoslužebná roucha, monstrance, ...) a zároveň se zde protagonisté obřadu převlékají. Většinou bývá spojena s půdorysem kostela a vystupuje z něj formou přístavby. V pravoslavných kostelech sakristie neexistuje. Podobnou funkci může mít pouze kněžiště oddělené ikonostasem.

Interiér kostela se skládá z mnoha drobnějších prvků, které mohou být přítomny. V kostele může např. být přítomný tzv. almužní sloupek pro příspěvky, almužnu, často i bohatě zdobený s vytesanou schránkou na peníze v horní části jištěnou kovanou destičkou ze shora a často zámkem. V interiéru bývá přítomna křtitelnice (pakliže není baptisterium samostatné). Tvoří ji kovová nebo kamenná nádoba naplněná vodou a určená pro křest kropením vodou. Původně se jedná o patku s dříkem, na které je půlkulová nádoba, mnohdy zdobená, od pozdní gotiky nabývá tvaru převráceného zvonu na nožkách s poklopem a zdobením včetně letopočtu. V raně křesťanských chrámech se setkáme tak s pastoforiem - výklenkem či nikou, kde byla uložena eucharistie. Najdou se však i řidší vysvětlení, že se jedná o pokladnici chrámu nebo podstavec, který má nést relikviář či obraz nebo také místnost pro strážce chrámu.

Z kostela vede obvykle několik bohat+ zdobených portálů.