Slovinsko

historie Slovinsko

Území Slovinska patří do středomořského prostředí. Již od 5. tisíciletí př. n. l. zde bylo osídlení živící se zemědělstvím. Ve 2. a 1. stol. př. n. l. postupují v oblasti Římané směrem od pobřeží do vnitrozemí. Z tohoto období pocházejí sídla jako vojenský tábor Zemono a osada Emona (dnes na území Lublaně). Ze slovinského pobřeží pocházelo velké množství soli zásobující Římskou říši. Římské osady byly opuštěny s rozkladem římské říše ve 4. a 5. stol.

V 6. stol. se předci moderních Slovinců pohybují Evropou a společně s budoucími Čechy osidlují území od Čech, Rakouska až po jih Slovinska. Ze západu však vzniká třecí plocha s Bavory a hrozbou jsou také Avaři z východu, kterým jsou jistou dobu zdejší Slované podřízeni. Bavoři jsou poraženi r. 593 a Slované později útočí i na Istrijský poloostrov r. 598. Zůstává tu i původní romanizované obyvatelstvo křesťanského vyznání. Prvním státním celkem ke kterému se Slovinci žijící u řeky Drávy hlásí je Sámova říše (628-658). Po jejím zániku Slované z jihozápadu vytvořili státní útvar Karantánie (658-828; centrum na místě dnešních Korutan Gosposvetsko polje). V 8. stol. se dostává slovinské území do sféry vlivu Franské říše, začíná se vytvářet feudální uspořádání s klasickou vrchností a poddanými a ruku v ruce s tímto procesem je dominantní role katolické církve. Zdejší slované tak přijímají křest a území Karantánie je rozděleno do dvou arcibiskupství s centry v Salzburgu a Aquilei. Franská nadvláda vybudovaná do 9. stol. znamenala ztrátu plné nezávislosti, které se postavili Slovinci pod Ludovitem Posávským. Neúspěšné povstání akceleroval tvrdý přístup Franků, kteří odstranili veškerou domácí šlechtu - knížata i kosezy (tradiční nižší slovinskou šlechtu). Nobilitu nahrazují zejm. bavorští šlechtici loajální Franské říši, slovinci tak tvoří nižší vrstvy obyvatel. 

Slovinský jazyk dokládá písemně opus Frizínské zlomky (resp. Frizínské památky - Brižinski spomeniky) zřejmě vzniklé na přání biskupa Abraháma mezi lety 972 - 1039 a nazvané podle místa nálezu - města Freising. Dokládají také užívání staroslovanského jazyka na slovinském území k liturgickým účelům. Jedná se o nejstarší slovanský text psaný latinkou (karolinskou minuskulou). Text má tři části, dvě se zabývají zpovědí, třetí je o pokání a hříchu. Karantánie se v té době administrativně rozpadá a vznikají markrabství Podrávské, Kraňské, Istrijské. Markrabata podléhají císaři a tyto celky nejsou nezávislé. Slovinské teritorium podléhá správě cizích šlechtických rodů. Do politiky tohoto území vstupuje i český král Přemysl Otakar II. Ten r. 1261 získal Štýrsko a o deset let později Korutany a Kraňsko. Progresivně se vyvíjející rod Habsburků zastoupený Rudolfem Habsburským nakonec získává přemyslovské území budoucího Slovinska r. 1276. Slovinsko je jako vévodství připojeno do okruhu rakouského státního útvaru. V rámci 13. stol. vznikají na území moderního Slovinskka města na obchodní stezce od Vídně k Benátkám přes přístav Terst. Města sestávají z pestrá škály obyvatel. Obchodníci na pobřeží jsou zejména Němci a Italové, Slovinci jsou spíše součástí nižších vrstev městského obyvatelstva. Ve finančním sektoru dominují Židé. Lidé se běžně dorozumívali němčinou.

O určitou míru autonomie a dominantní vliv v regionu se pak pokoušejí hrabata z Celje (do šlechtického stavu povýšeni Karlem IV., r. 1341 získávají hraběcí titul; dodnes v Celje stojí částečně zachovaný středověký hrad). Celjský hrad pro tento rod slouží jako sídlo od roku 1333. Od tohoto okamžiku rod roste na významu i v rozloze svých držav. Celjští jsou leníci v Kraňsku, Korutanech, Přímoří a narušují tak v hegemonii a kontinuitu habsburské državy. Celjští mají podporu Lucemburků zaslouženou na bitevním poli u Nikopole, kde Heřman II. Celjský zachránil Zikmunda Lucemburského (Se smrtí Zikmunda r. 1437 ale z této strany podpora končí). Jeho vnuk Oldřich II. Celjský zamířil svůj zájem do Uher, ale jeho zápas o uherský trůn ve sporu s Janem Hunyadym končí smrtí Celjského r. 1456. Vzhledem k tomu, že Oldřich měl pouze dceru Alžbětu, která zemřela jako dítě na hradě Hunedoara, rod neměl pokračovatele. Habsburkové opět přejímají vliv na dění v oblasti. Domácí opět ztrácí sílu svého hlasu, protože čistě slovinského původu jsou majoritně poddaní a nižší šlechta bez podstatného vlivu. Erbovní znamení celjských je dokonce součástí zdejší státní vlajky, což značí váhu, kterou Slovinci tomuto rodu v historii svého státu dávají.

Všechny tři oblasti Kraňsko, Štýrsko a Korutany byly historicky osídlené většinově slovinským obyvatelstvem, převážně však z řad poddaných a nižší šlechty. Poddaní jsou povini robotou (slovinsky "tlaka") a struktura společnosti se podobala té české. V čele panství je osrbnik, hejtman, a valpet, úřednictvo. Vesnice vede župan - rychtář a město řídí taktéž rychtář, resp. městský soudce s označením "mestni sodnik". Hrdelní právo je výlučně záležitostí panovníka.

V průběhu středověku pozbývá postupně slovinské území své rozlohy a centra slovinské kultury se posunují za hranické slovinského území. Např. se jedná o starobylou lokalitu Zollberg (Gosposvetsko polje). Nositelem slovinské kultury se tak stávají kláštery, byť jazykem zdejších písemných pramenů byla latina. Slovinština se tu objevuje sice ve středověku, ale až v druhé půli 14. a hlavně v 15. stol. (např. texty v díle Stični rokopis, které napsal zřejmě Čech uprchlý z husitského prostředí). Jedním ze starobylých slovinských klášterů, který si dodnes zachoval středověký ráz je kartouza Žiče. Dominantní jazyk je také němčina, která dokonce vytlačuje latinu v psaném textu (Štýrská kronika Jakoba Unresta, Celjská kronika). Slovinštině tak zbývá zejména úloha na poli mluveného jazyka.

Rokem 1500 ve slovinských zemích končí kolonizace, plánované stěhování větších skupin obyvatelstva na dosud neosídlení území. V této době je vytvořena slovinská etnická hranice, která se do dnešního dne téměř nezměnila. Na území cca 24 000 km² v 15. a 16. století žijí vedle cizorodého německého obyvatelstva a šlechty převážně Slovinci, maximální počet obyvatel dosahoval půl miliónu.

V 15. a 16. století se ve slovinských zemích rozvíjí raný kapitalismus. Kapitalistická výroba se nejvíce uplatnila v železářství a těžbě rud. Nejbohatší obchodníci se stávají majiteli železných hutí.[pozn. 3] Některé společnosti, především ty, které pracovaly pro vojenské potřeby (slévárna děl v Celji, sklárna v Lublani) se rozvinuly v manufakturní výrobu. Investory byli převážně cizinci z jižního Německa (s výjimkou Klagenfurtu a Terstu). Jejich vliv významně narůstá po vyhnání Židů z vnitřních rakouských zemí. V důsledku strachu před zvyšujícím se vlivem cizí konkurence domácí měšťanstvo (jde obzvláště o řemeslníky s menším kapitálem) zakládá cechy a tím utvrzuje feudální smýšlení. Protože zemědělci byli soběstační, většinu zákazníků řemeslníků tvoří měšťané a panstvo. Cechy tak začínají omezovat počet mistrů a požadují delší výuční dobu. Jednotlivá města mezi sebou bojují za svá obchodní práva (např. válka o víno mezi Mariborem a Ptujem).

Hospodářský rozvoj má velký vliv také na život na venkově. Zemský pán potřebuje více peněz, aby udržel svou životní úroveň, neboť mu konkurují bohatší měšťané (nižšího stavu). Proto správce požaduje od svých poddaných peněžní daň. Z toho důvodu jsou poddaní přinuceni začít prodávat své produkty v nejbližším městě, nebo i dále. V prvním případě se stávají konkurencí pro měšťany, kteří volají po omezení obchodování se zemědělskými produkty, v druhém případě se pak poddaní čím dál tím více vymaňují z vlivu zemského pána. Spor měst a venkova o omezení obchodu se zemědělskými produkty končí smlouvou mezi šlechtou a městy (Kraňsko 1492). Podle této smlouvy dochází k jistým omezením zemědělského řemesla a obchodu v okolí měst a tržišť, jinak je však zemědělský obchod obchodem svobodným. Někteří poddaní opouští zemědělství a odchází za prací do hutních společností nebo věnují domácímu řemeslu. Postavení poddaných se dále zhoršuje vlivem vpádů Turků[pozn. 4], které jsou důvodem dalšího zvyšování daní. Kromě finančních povinností má poddaný povinnost zúčastnit se výstavby městských opevnění a navíc si zajistit svou obranu výstavbou táborů.

Všechny tyto výše uvedené vnitřní i vnější důvody zhoršení postavení poddaných vedly k selským povstáním. Poddaní požadují návrat "starého práva" a rovnoprávné zapojení do hospodářského života, řemesla a obchodu. Nejvýznamnější selská povstání ve slovinských zemích byla: první korutanské povstání roku 1478, namířené proti zvyšování daní, povstalci byli poražení Turky. Druhé slovinské povstání (Kraňsko, Štýrsko a Korutany), za vlády Maxmiliána II. roku 1573, kromě sociálních požadavků se objevují i požadavky politické, povstání bylo potlačeno šlechtou. Společenské problémy tehdejší doby se projevují i ve sporech mezi katolíky a protestanty. Na nesoulad církevní organizace poukazuje nejenom obyčejný lid, ale i sama šlechta. Ze západu, převážně z německých zemí, začínají pronikat myšlenky reformace. První reformační myšlenky pronikly ke Slovincům prostřednictvím husitských exulantů a hlaholských překladů husitských traktátů. Vlastní reformace souvisí však až s Lutherovým učením. První ohnisko tohoto protikatolického hnutí na slovinském území představuje biskup Bonoma v Terstu roku 1523. Hlavními nositeli církevní reformy byli vedle zapálených duchovních především studenti (mezi rokem 1517 a 1600 dvě třetiny studentů studovaly na německých univerzitách) a přistěhovalci (horníci, vojáci a obchodníci).

1600–1789

Rozeznáváme dva směry slovinské reformace: první šlechticko-měšťanský směr (hlavní představitel Primož Trubar) a druhý selsko-plebejský směr, který kromě církevní reformy požaduje také reformu společenského uspořádání.[zdroj?] Pro dějiny Slovinska má období reformace velký význam nikoliv po náboženské stránce, ale z hlediska jazyka, literatury a národní otázky.[3] V druhé polovině 16. století je vydáno na padesát slovinských knih. Slovinský jazyk se prosazuje jako jazyk bohoslužby a v neposlední řadě se do tohoto období datují počátky spisovné slovinštiny.[pozn. 5] Pro kulturní vývoj slovinského národa nelze opominout velký význam Trubarova rozhodnutí pro užívání latinky pro samostatný slovinský jazyk, osamostatněný od chorvatštiny. Primož Trubar jako první požaduje, aby se ve školách vyučovala slovinština a slovinský katechismus.

Současně s vrcholením protestantismu nastupuje období katolické protireformace. Ústřední postavou je nový císař Ferdinand II. Hlavní oporou mu je jezuitský řád (1586, Univerzita ve Štýrském Hradci) a vedení matričních knih, které zaručovaly lepší přehled o věřících. V čele rekatolizace ve Slovinsku stáli biskupové Martin Brenner a Tomaž Hren. Myšlenky protestantismu jsou úspěšně vymýceny nejprve ve městech. Do roku 1628 se ke katolické církvi vrací i většina šlechtického stavu. Ostatní jsou přinuceni k emigraci.[zdroj?] Rekatolizace určila převažující náboženství Slovinců a zároveň vzhledem k tomu, že jezuité používali místní jazyk, přispěla k rozvoji slovinské kultury.[4]

Dalším význačným obdobím pro dějiny slovinských zemí je období vlády Marie Terezie (od roku 1740) a posléze Josefa II. (1780–1790), známé jako období reforem (reforma státní správy, daňového systému, vojska, patent o náboženské toleranci a zrušení nevolnictví). Reorganizace školství má na jedné straně napravit nevzdělanost a být alternativou církve, na straně druhé má napomoci absolutismu, nasměrovat všechny poddané na stejné myšlení. Na nejnižší úrovni školství, v tzv. triviálních školách se uplatňuje slovinština jako vyučovací jazyk. Ve městech jsou hlavní školy, kde se vyučuje německy. Na gymnáziích, která jsou do této doby výhradně v rukou církve (jezuitský a františkánský řád), se objevují řadoví učitelé a kromě latiny je zaváděna němčina. Josef II. potlačuje moc církve a roku 1781 vyhlašuje toleranční patent (platí pouze pro vybrané církve: katolická, pravoslavná, aušpurská, helvétská). Omezuje pravomoce šlechtických stavů a do státního aparátu se dostává větší počet představitelů nižší šlechty a měšťanstva. V neposlední řadě spojuje jednotlivé územní celky do větších územních jednotek. Tyto reformy umožnily pronikání osvícenských myšlenek, jejichž nositeli jsou zpočátku převážně příslušníci nižšího duchovenstva. Na rozdíl od svých předchůdců nevěnují pozornost jen náboženské literatuře, ale i literatuře určené pro potřeby širokých vrstev.[pozn. 6] Přes všechny reformy převládá v Rakousku stále ještě feudalismus. Rakousko je na cestě k modernímu měšťanskému státu.

Vrcholný novověk (1789–1914)

Koncem 18. století v Evropě sílí strach před liberálními myšlenkami francouzské revoluce. V roce 1790 nastupuje na trůn Leopold II., a tím končí období reforem. V roce 1792 ho v čele monarchie střídá František I., který zavádí tvrdý policejní aparát. Je zřízena cenzura a opět se posiluje moc státního aparátu. Ve Slovinsku sílí strach a odpor proti německému vlivu (germanizaci). Představitelé národního hnutí se rekrutují z řad řídké inteligence a měšťanů. Obrozenci omezují svou činnost hlavně na pozdvihnutí domácího jazyka a literatury.

Období mezi rokem 1809 a rokem 1813 se nazývá obdobím Napoleonových Ilyrských provincií. Ač mají krátkého trvání, jde o jeden z mezníků slovinské historie. Napoleon Bonaparte přináší myšlenky nového společenského uspořádání (heslo: volnost, rovnost, bratrství) a zavádí je i na obsazeném území Habsburské monarchie. Slovinština vyrůstá právě na základě zkušenosti z Ilyrských provincií (Slovinsko je jedním z mála států, kde je mimo Francii Napoleon oslavován – socha Napoleona v Lublani).[zdroj?]

V roce 1813 Rakousko obsazuje Ilyrské provincie a přebírá vládu. V letech 1814 a 1815 probíhá Vídeňský kongres, který navrací staré feudály na trůn. V Rakousku je vybudována hustá policejní síť, brojí se proti jakýmkoli náznakům národních kvasů, liberálních myšlenek. Hlavní postavou tohoto období je kníže Metternich. Hlavní oporou absolutismu je šlechta, vojsko a církev. Rakousko zavádí politiku nedůvěry a nenávisti mezi jednotlivými národy monarchie. Je vyvíjen tlak na povinné vzdělání obyvatelstva z důvodu rozvoje průmyslu a státu, avšak na druhé straně je potřeba udržet lid v poslušné nevědomosti. Opět se zavádí triviální systém škol. Časopisy a noviny vychází pouze v němčině. Pokusy o slovinské noviny ztroskotaly na cenzuře. Vyhlášky jsou psány slovinsky, ale oficiálním jazykem je němčina a italština.

Mapa Slovinska vytvořena roku 1848 a publikována roku 1853.

V 30. letech 19. století se jako obrana proti sílící germanizaci šíří myšlenky charvátského ilyrismu, jehož základem je Kollárova teorie čtyř slovanských národů (ruský, polský, český, ilyrský = jihoslovanský). Toto hnutí postupně nabývá podoby politického hnutí. Ústřední myšlenkou je spojení Slovanů v rámci monarchie a společné prosazování politických požadavků.[zdroj?] Protože by však pro Slovince znamenalo vzdát se vlastního jazyka a výhledově splynout s Chorvaty, většina slovinské inteligence jej odmítla, našel však i své zastánce, jako byl spisovatel Stanko Vraz. Při formování svébytného národa představovalo problém také silné zemské vědomí, které bylo často nadřazeno národnímu, zejména v jižních Korutanech.[5]

Sílící národní hnutí jednotlivých národů habsburské monarchie vrcholí revolučním rokem 1848. Přestože se revoluční bouře nevyhnuly ani slovinskému území[zdroj?], proběhly tam mírně[6]. V Lublani se konají manifestace, kde dochází k ničení budov rakouské správy. Slovinci se deklarují jako jeden národ a volají po stejných právech v rámci monarchie jako mají Němci. Požadují vytvoření slovinského království v rámci Rakouska a na území s převahou slovinského obyvatelstva má být úředním jazykem slovinština. Matija Majar Zilský dokonce zveřejňuje mapu Slovinského království na základě etnických hranic.[zdroj?] Protože navrhoval federalizovat celé Rakousko, postavily se proti němu jiné menšinové národy včetně Čechů, pro něž bylo rušení historických hranic v rozporu s jejich nároky.[7] Z tohoto ideového programu, nazývaného "Slovenija" se nakonec nic nerealizovalo, ale tyto myšlenky jsou velice nosné a do jisté míry se realizují po první světové válce v rámci Jugoslávie.

V době Bachova absolutismu se v 60. letech formuje slovinský politický život, proti sobě stojí konzervativní staroslovinci (představitel Bleiweis) a liberální mladoslovinci (představitel Levstik). Dále vzniká řada různých kulturních organizací, sportovních spolků (Slovenska matica 1864, Južni Sokol 1863 – po vzoru českého Sokola), rozvíjí se čítírenské hnutí (základna slovinské inteligence).

Po prusko-rakouské válce probíhala jednání s ostatními slovanskými národy monarchie, ale spolupráce s nimi byla pro Slovince zklamáním, protože neúspěšně navrhovaná federace počítala pouze s Čechy, Poláky a Chorvaty.[8]

Po překonání rozporů se v roce 1867 Slovinci sdružili pod společným politickým programem, který slavil ve volbách do zemského sněmu velký úspěch.

I přes větší politickou svobodu, obzvláště po nastoupení dualismu, stále pokračuje hospodářský a národní útlak neněmeckých národů v rámci monarchie. Do popředí se znovu dostávají myšlenky ilyrismu, ale i austroslavismu[pozn. 7] a panslavismu.[pozn. 8][zdroj?] Zatímco v Předlitavsku měli Slovinci relativně příznivé podmínky, v Zámuří připadlém k Zalitavsku čelili silné maďarizaci.[9]

Na přelomu 19. a 20. století byli Slovinci již jednoznačně zformovaným národem[10], žijícím většinově na vesnicích a pracujícím převážně v zemědělství. V souvislosti se zvyšujícím se počtem obyvatel docházelo k výrazné emigraci, podle odhadů se od 80. let 19. století do první světové války vystěhovalo 300 tisíc Slovinců, což představovalo třetinu národa (cílem byly především Spojené státy, ale také Jižní Amerika a západní Evropa).[11] Do určité míry se slovinština používala ve školství, byť nebyla založena požadovaná univerzita, a na úřadech (v Kraňsku se stala vnějším úředním jazykem).[12] Jinojazyčné spolky se snažily se o odnárodňování slovinského území.[pozn. 9][zdroj?] Na obranu Slovinci založili Společnost Cyrila a Metoděje. V čele politického života stála klerikální strana, v roce 1905 přejmenovaná na Slovinskou stranu lidovou, pod vedením extremisty, advokáta Ivana Šusteršiče. Dělnickou třídu zastupuje Jihoslovanská sociálně-demokratická strana (založena v roce 1896). Mladí reprezentanti obou slovinských buržoazních stran (klerikální a liberální) se pokoušejí o oživení zkostnatělé politiky. U klerikálů jde o začleňování myšlenek křesťanského socialismu, v rámci liberálů pak o myšlenky obrozenství.

Moderní dějiny (1914–současnost)

Mapa Rakousko-Uherska v roce 1910.

První světová válka – meziválečná doba (1914–1939)

Ještě před vypuknutím první světové války se vídeňský dvůr snaží zachránit národnostně rozdrobené Rakousko-Uhersko návrhem trializmu, což je svaz tří zemí – Rakouska, Uherska a státu rakouských Jihoslovanů. Za první světové války Slovinci bojují, stejně jako Češi, v armádě Rakouska-Uherska. Slovinci jsou v těžké situaci. Nejenže si válku nepřejí, ale ani z ní nemohou nic získat. Naopak v případě vítězství Trojspolku hrozí rozdrobení slovinského území. Nejvíce Slovinců bojovalo ve třetí divizi se sídlem ve Štýrském Hradci (Grazu). Zpočátku slovinské pluky bojovaly na ruské frontě a na jaře 1915 byly přesunuty na Sočskou frontu, na níž se odehrávaly kruté poziční boje v horách.[zdroj?] Na rozdíl od jiných front zde slovinští vojáci vzhledem k tomu, že bránili vlastní území, válčili s velkým nasazením.[13] Z těchto pluků byla sestavena nová slovinská armáda, která bojovala s Rakušany o severní hranici Slovinska. V roce 1920 byly pluky začleněny do armády Království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

29. října 1918 se území Slovinska stalo součástí Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů, v jehož rámci se stalo autonomní zemí zahrnující část Kraňska, Dolní Štýrsko a jihovýchod Korutan.[zdroj?] 1. prosince 1918 se Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů pod hrozbou italského postupu urychleně spojil se Srbským královstvím a vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v čele se srbskou dynastií Karađorđevićů.[14] Rapallskou smlouvou z roku 1920 bylo potvrzeno, že se západní regiony moderního Slovinska (Gorice a Gradiška, sever Istrie a západní Kraňsko) staly součástí Itálie. V jižních Korutanech se v říjnu 1920 konalo referendum, v němž překvapivě zvítězila 59 % možnost setrvání v Rakousku.[15] O připojení ke Slovinsku usilovaly některé slovinské skupiny na území uherského Zámuří, což se však do srpna 1919 nepodařilo realizovat.

V rámci Království Srbů, Chorvatů a Slovinců tvořilo Slovinsko provizorně autonomní zemi do roku 1921. První, tzv. Vidovdanská ústava Království Srbů, Chorvatů a Slovinců již s žádnou formou zemské autonomie nepočítala (Srbsko bylo zásadně proti jakékoliv decentralizaci), a tak po jejím přijetí Slovinsko jako politický útvar zaniklo a bylo do roku 1929 rozděleno mezi Lublaňskou a Mariborskou oblast.

V novém státě patřilo Slovinsko k hospodářsky nejrozvinutějším částem.[16] Ve dvacátých letech se projevuje značná politická nestabilita, způsobená rozdílným politickým a hospodářským vývojem jednotlivých států. Propukají spory mezi Srby a Chorvaty. Slovinsko stojí v podstatě po celé meziválečné období stranou. V roce 1929 slovinský katolický politik Anton Korošec vytváří dočasnou vládu (radikálové, demokraté a klerikálové) – snaha o vytvoření trojfederace. Král Alexandr rozpouští parlament, nastoluje osobní diktaturu a mění správní rozdělení státu, přičemž na území Slovinska vzniká Drávská bánovina. Název státu se mění na Království Jugoslávie. V roce 1934 Alexandr umírá následkem atentátu ve Francii a za jeho nedospělého syna Petra II. pak vládnou regenti.

Meziválečná Jugoslávie umožnila rozvoj Slovinců, kteří se stali moderním samostatným národem a definitivně opustil koncept jednotného jihoslovanského národa. Naproti tomu v Itálii a Rakousku slovinská menšina upadala.[17]

Druhá světová válka (1939–1945)

Josip Broz Tito v roce 1965.

Dne 6. dubna 1941 začal bez vypovězení války náletem na Bělehrad a některá další města německý útok na Jugoslávii. Slovinsko se ocitlo pod trojí okupací: Německa, Itálie a Maďarska.[zdroj?] Na německém okupačním území nastala germanizace a potlačování slovinštiny, plány na masové deportace Slovinců do Srbska se nakonec neuskutečnily. Podobně byla na Maďarskem obsazeném území uplatňovaná maďarizace. Na území pod italskou správou panoval mírnější režim včetně zachování slovinských škol a samosprávy.[18]

Okamžitě se formuje Osvobozenecká fronta, do jejíhož vedení se dostává komunistická strana, která vyzývá k celonárodnímu povstání. V roce 1943 se objevuje tzv. Dolomitské prohlášení, ve kterém Osvobozenecká fronta uznává vedoucí úlohu komunistické strany. Dochází k útlumu domácího odboje a rozšíření protifašistických sil z oblasti dnešního Chorvatska a Bosny, které byly pod vedením KSJ. Vrchním velitelem národního osvobození je Josip Broz Tito, pozdější prezident poválečné Jugoslávie. Ve Slovinsku probíhaly boje až do 15. května 1945 (Korutany a Štýrsko),[zdroj?] celé slovinské území bylo přitom osvobozeno výhradně jugoslávskou armádou[19], která navíc obsadila další dosud italská území včetně Istrie a také část jižních Korutan a Terst, z těchto dvou území ji však západní spojenci donutili se stáhnout.[20]

Socialistické Slovinsko (1945–1990)

Listopadové volby komunistická strana zmanipulovala tak, aby získala v parlamentě rozhodující většinu, a 29. listopadu 1945 tak parlament zrušil monarchii a v Bělehradě vyhlásil Federální a lidovou republiku. Ta důsledně kopírovala sovětský model (znárodňování půdy nad 20 ha apod.).[zdroj?] Proběhly masové represe: vražděni byli navrácení členové domobrany, kteří uprchli na Brity okupovaná území, a ve zmanipulovaných procesech byli odsuzováni představitelé armády, církve, politci (např. skupina kolem Črtomira Nagodeho) i komunisté a partyzáni (tzv. dachauské procesy).[21]

V poválečných letech byly upraveny hranice slovinské části Jugoslávie: sice byla zachována územní celistvost Rakouska, avšak Jugoslávii bylo vráceno Zámuří, dalmatské pobřeží včetně Istrie a území podél Soči. V Terstu a okolí bylo vyhlášeno Svobodné území Terst pod správou OSN, rozdělené na zóny A a B. Toto rozdělení nakonec určilo, která část připadne jednotlivým státům.[22]

V roce 1948 se Tito dostal do sporu se Stalinem. V Jugoslávii proběhly čistky nespolehlivých kádrů, byly zřízeny koncentrační tábory pro politické vězně (ostrov Goli otok).[zdroj?] Po rozchodu se Sovětským svazem se dosud striktně sovětský model socialismu změnil na samosprávný socialismus, v němž se zaměstnanci podíleli na řízení podniků a podniky měly zastoupení ve zvláštních komorách parlamentů.[23] Jugoslávie v té době stála zcela mimo dva ústřední politické tábory západu a východu a iniciovala vznik Hnutí nezúčastněných zemí.

Po celé období společného soužití jižních Slovanů v rámci Jugoslávie stálo Slovinsko poněkud stranou hlavního politického života, který se odehrávalo v Bělehradě. Tato malá země byla navíc z ekonomického hlediska největším přispěvatelem do společné jugoslávské pokladny a do tzv. Fondu pro nerozvinuté republiky, který sloužil pro zajišťování investic chudších svazových států.[24]

Od konce 50. let nastal liberálnější vývoj, který trval až do počátku 70. let. Ke konci 60. let došlo ke krizi uvnitř komunistické strany, řada lidí byla odstraněna za své liberální a podnikatelské smýšlení.[zdroj?] Ve Slovinsku úspěšně reformoval hospodářství premiér Stane Kavčič, který kromě diverzifikace průmyslu prosadil větší orientaci na západní státy a větší využívání slovinštiny. Při sporu o výstavbu dálnice Šentilj-Gorica, týkajícím se přerozdělování financí chudším republikám, se postavil proti federální vládě, v důsledku čehož musel ze svých reforem slevit a později byl donucen odstoupit.[25]

Dne 4. května 1980 umírá v Lublani prezident Josip Broz Tito.

Díky ústavě z roku 1974 získává Svazová republika Slovinsko další pravomoci, dochází k oslabení centrální vlády v Bělehradě. Definitivně je vyřešena i otázka ohledně italských hranic.

To na jednu stranu uspokojuje mnohé kruhy ve Slovinsku, které chtějí přiblížení k zemím Střední Evropy (hlavně pak k Rakousku), nicméně jen z části. V 80. letech se pak soužití ve společném státě stává čím dál tím méně fungujícím a onou poslední pomyslnou kapkou je vojenský soud se třemi novináři (Janez Janša aj.) z časopisu Mladina, který vede k nespokojenosti a volání po nezávislosti Slovinska. V zemi začínají vznikat liberalizační proudy; objevují se sdružení, která jsou předzvěstí nových politických stran a občanských iniciativ (například environmentalistická hnutí). Liberalizační směr ve Slovinsku dráždí Bělehrad, kde začínají panovat obavy ze snahy využít Slovinsko pro rozbití Jugoslávie, což přispívá k nárůstu nacionalistických tendencí.

Nástup Slobodana Miloševiće znamenal začátek centralizace moci v Jugoslávii. Velmi brzy získal jeho názorový proud převahu v Černé Hoře, Vojvodině a Kosovu. Ostře proti se však postavilo Slovinsko s Chorvatskem. Již na podzim 1989 brojil především srbský tisk proti Slovinsku a označoval jej za separatistickou zemi, kde hrozí kontrarevoluce (Slovinsko jako první svazová republika zrušilo komunistický monopol moci a ze svazu pracujícího lidu vznikla první opoziční strana). Hlavní spor se rozpoutal nejdříve kolem ústavních dodatků, které byly přijaty jako doplnění socialistické ústavy Slovinska[26], později po zakázaném mítinku Pravdy v Lublani 1. prosince zahájilo Srbsko ekonomickou blokádu Slovinska a rozpoutána byla nenávistná kampaň v tisku i televizi. Ve Slovinsku tak začalo být stále zřejmější, že existence v rámci jednotného jugoslávského státu není udržitelná. Zákaz dovozu slovinských produktů do zbytku Jugoslávie měl být odpovědí na vyhrocenou situaci, ve které bylo obyvatelstvo přesvědčeno, že Slovinci využívají SFRJ pouze jako levné odbytiště (první náznaky tohoto názoru se objevily již v Memorandu SANU na podzim 1986). Srbsko však tímto pouze poškodilo vlastní hospodářství.

Od jugoslávského státu až do vstupu do Evropské unie a současnosti (od 1990)

V září 1989 byla upravena republiková ústava, takže mohly být v dubnu následujícího roku konány první poválečné svobodné volby na území Slovinska.[27] V nich byl Milan Kučan, předseda slovinských komunistů, který na 14. kongresu prosazoval větší samostatnost jednotlivých svazových republik, zvolen prezidentem. Demokratický blok DEMOS v čele s Jožem Pučnikem, který tyto volby inicioval, byl poražen, další nové strany (celkem kandidovalo 14 uskupení), například Socialistická strana, zcela propadly.[27] Naproti tomu v souběžných volbách do skupštiny DEMOS přesvědčivě zvítězil.

V roce 1990 se slovinská delegace naposledy zúčastnila sjezdu Svazu komunistů Jugoslávie. Dne 2. července téhož roku deklarovala slovinská skupština svrchovanost Slovinska ještě v rámci Jugoslávie, ale s vlastní zahraniční politikou a obranou[zdroj?] a nadřazeností vlastních zákonů nad federálními[28].

23. prosince téhož roku bylo vyhlášeno referendum, kde se 88 % Slovinců vyslovilo pro nezávislost své země.[29] V první polovině roku 1991 probíhala intenzivní jednání představitelů všech jugoslávských republik ohledně budoucího uspořádání země. S výjimkou zástupců Srbska a Černé Hory byla podporována myšlenka konfederace, nebo volného soustátí; společenství suverénních a nezávislých států. Nezbytnost vyjednávat zdůraznily i západoevropské země. Protože však byly jednotlivé představy zúčastněných stran značně odlišné, docházelo k pokroku buď jen velmi pomalu, nebo vůbec. V souvislosti s tím oznámila slovinská vláda, že nedojde-li k pokroku, vyhlásí republika dne 26. června 1991 nezávislost na SFRJ.[30]

25. června 1991 slovinský parlament nezávislost oficiálně vyhlásil. Ještě během večera republika zajistila kontrolu nad svým územím a na novou hranici s Jugoslávií (tedy svazovou republikou Chorvatsko) byly vyslány policejní kontroly. Ve snaze znesnadnit reakci zbylých pěti republik SFRJ tak učinil slovinský parlament o den dříve. Slovinské vedení očekávalo, že podle neformální dohody se Záhřebem se ve stejný den odtrhne i Chorvatsko, což zvýší význam celého uvedeného kroku.

Západoevropské země vnímaly tento krok s nesouhlasem; obsazení hraničních přechodů vnímaly jako použití síly a jako pokus prohloubení již tak značné jugoslávské krize.[31]

Takovou situaci samozřejmě federální vedení státu nechtělo připustit a tak bylo rozhodnuto o vojenské akci na území Slovinska s cílem udržet jednotný stát. Ústava z roku 1974 neměla jasně formulovaný text ohledně práva opuštění svazku, což se stalo předmětem sporů o interpretaci legálnosti aktu odtržení. Právo na odtržení bylo zajištěno jednotlivým národům, nikoliv však republikám.

Jugoslávská lidová armáda se svými jednotkami překročila hranice Slovinska dne 27. června, kde se střetla s jednotkami slovinské teritoriální obrany a domobrany. Po deseti dnech bojů byla podepsána Brionská dohoda a jugoslávská armáda se ze slovinského území stáhla.[zdroj?] Ljubljana však musela na tři měsíce osamostatnění pozastavit; po jejich uplynutí vyhlásila 8. října nezávislost znovu. V prosinci 1991 Německo deklarovalo, že nový stát uzná. Dne 13. ledna 1992 bylo Slovinsku znáno jako prvním státem po Chorvatsku Vatikánem, o dva dny později jej následovaly státy Evropského společenství včetně Německa a později další.[32]

Republika Slovinsko (úřední název) se postupně stala členem důležitých evropských a světových společností. Zatímco ostatní republiky bývalé Jugoslávie se potýkaly s národnostními a etnickými nepokoji, hospodářská situace Slovinska se stále zlepšovala. V polovině 90. let vláda prohlásila, že její prioritou je vstup země do EU[33], rozhovory o přistoupení začaly v roce 1998 a skončily o čtyři roky později.

V březnu 2003 občané Slovinska v referendu odhlasovali přidružení své země do NATO a EU.[34] Slovinsko se 29. března 2004 stalo členským státem NATO a 1. května 2004 vstoupilo do Evropské unie.[35][36] Od 1. ledna 2007 zavedlo společnou evropskou měnu euro a v první polovině roku 2008 jako první postkomunistická země předsedalo Evropské unii.[37][38]