historie Norska

Krajina Skandinávie je rozeklaná z dob ledových a následných zdvihů celého terénu poté, co masa ledu ustoupila. Drsnou krajinu kopíruje i pozdější drsná historie společenského vývoje regionu. Společně tu vytvářeli první artefakty již kultury před dobou bronzovou. Z doby bronzové se nám již dochovaly různé mohyly a pozůstatky spirituálního života zdejších obyvatel. Zároveň víme, že lidé žili v tzv. "dlouhých domech" jejichž nástupcem jsou potom dlouhé síně vikingů. Protogermánské kmeny, později Norové, Dánové a Švédové, formovali krajinu z jihu, naopak Sámové byli obyvateli severnějších regionů. 

Obyvatelné bylo Norsko po odchodu posledního zalednění. Odhadem jsou některé oblasti osídlené nejdéle 11 tisíc let. Prve bylo osídleno pobřeží, a to v celé délce. Kolem 9300 př.n.l. je již osídlen i nejsevernější cíp regionu Magerøya. Pravěké osadníky dokládají i skalní rytiny v Altě na severském pobřeží. Z krajů Troms a Finnmark pochází i nálezy patřící ke kultuře Komsa 7000 let př.n.l. První obyvatelé skandinávského poloostrova byli lovci a sběrači. Zemědělství sem prostupuje kolem 4000 př.n.l. Severně žijící Sámové do Norska přišli zřejmě od východu (z Uralu) a jejich kultura osídlila celý sever. 

Nejznámější periodu historie však tvoří Vikingové a jejich expanze do Evropy. Obývali jižní partie poloostrova a od 8. do 11. stol. podnikali výpady do všech světových stran. Norští vikingové primárně mířili západně a zakládali zde své nové osady. Jejich cílem byly Shetlandy, Orkneje, dostali se do Británie, Irska, Francie, na Island a nakonec i do Grónska a Leif Eriksson dorazil na New Foundland do Kanady, který ve svých ságách nazvali vikingové Vinland (země vína). Zprvu vikingové plenili a drancovali. Byli pohromou pro pobřeží cílových států a zejména kdysi bohaté kláštery jako Kells nebo Lindisfarne. Později začali ale v zabraných regionech trávit i zimy. V Evropě byli fenoménem a silou, doma v Norsku byla moc fragmentovaná do mnoha drobných panství a zachvácena neustálými boji. Náčelníci - jarlové volili ze svého středu krále a teprve první, kterému se podařilo sjednotit Norsko jako státní celek byl Harald I. Krásnovlasý (Haraldr Hárfagri) za vlády v letech 872 až 930. 

Sjednocení Norska vlastně blízce souvisí s příchodem křesťanství na sever Evropy. Do 10. stol. totiž zůstává Skandinávie pohanská s propracovaným systémem severské mytologie. Změna nastává až za syna sjednotitele Haralda - Håkona I. Dobrotivého. Ten byl pokřtěn na území Anglie, ale svým obyvatelům nenutil nové náboženství násilím. Bohužel umírá r. 961 v bitvě u Fitjaru. Naopak sv. Olaf (Olaf II. Haraldsson) násilí využíval jako prostředek šíření nové víry a Norsko sjednotil do formy "dnešního státu". Zemřel v bitvě u Stiklestadu r. 1030. V místě, kde zemřel, byl údajně postaven raně křes´tanský kostel, který tu dodnes stojí. Z doby vikingů se nám dochovaly fragmenty lodí (např. Vikingskipshuset v Oslu). Nejznámější je drakar z Osebergu z 9. stol. nalezený ve vikingské pohřební mohyle na farmě Oseberg. Z této doby pochází i nejstarší sloupové kostely Norska (Urnes, kde se nachází dřevěný panel s původním portálkem dekorovaný vikingskými pletenci a lvem) a zbytky dlouhých náčelnických domů. Sloupové kostely jsou typické konstrukcí pomocí rohových nosných sloupů zapuštěných do země a mnohdy bohatě dekorovanými portály. Kdysi jich v Norsku stálo okolo 2000, ale aktuálně jsou jich necelé tři desítky. Velký vliv na to mělo stanovení pravidel po reformaci, kdy musel kostel splňovat určitou kapacitu a malé dřevostavby většinou nedokázaly vyhovět novým požadavkům a byly nemilosrdně zbourány. V některých oblastech došlo k výstavbě rekonstrukcí tehdejších staveb (např. pohanský chrám Uppåkra). Roku 1070 je také zahájena stavba Nidaroského dómu v Trondheimu, který je dodnes dominantou města.

Za start zlaté norské éry lze označit 14. stol. a vládu krále Håkona VI. Magnussona, kdy prosperovala za stability norská města jako Trodheim, Oslo nebo Bergen a Stavanger. Pod norský stát spadaly ostrovy jako Orkeje, Shetlandy a unie s Grónskem a Islandem. Perioda vikingské historie však postupně odcházela. Nástupníky trůnu mohly být jen královští potomci, avšak i nemanželští, a tak v nastalé situaci interních konfliktů a vnitrostátní války roku 1363 přijal Håkona VI. za manželku devítiletou dánskou princeznu Markétu, dceru krále Valdemara IV. Jejich syn Olaf Haakonsson se stal jak králem Dánska tak i Norska a spojení těchto dvou zemí trvá do roku 1814. Epochu vzestupu také narušila morová rána. S drobným zpožděním dorazila r. 1349 a dvě třetiny obyvatel Norska mor zahubil. 

Roku 1397 vznikla Kalmarská unie za přispění královny Markéty I. Dánské a toto těsné spojení Norska, Dánska a Švédska přetrvalo 140 let do roku 1536. Přes odstoupení Švédska tohoto roku, Norsko a Dánsko v těsném formálním vztahu přetrvalo. Bohužel pro Norsko začaly převládat dánské hlasy a správa Norska probíhala formou Dánskem jmenovaných místodržících. Tím pádem začaly být v historii intenzivnější hlasy po samostatnosti. Právě v roce 1536 a 1537 proběhla v Norsku reformace a dánský král stanovil oficiálním náboženstvím luteránství. 

Po napoleonských válkách Dánsko postoupilo Norsko Švédsku. Nicméně Norové zorganizovali ozbrojený odpor a ustanovili vlastní ústavu. Švédové ji nakonec akceptovali a vzniklo Spojené království Švédska a Norska. Norský parlament pak zvolil za panovníka švédského krále. Samostatnosti se Norsko dočkalo r. 1905 po letech tenzí mezi oběma zeměmi. Posléze začalo období poklidného hospodářského růstu nerušeného ani prvním světovým konfliktem, až druhá světová válka znamenala silný zásah pro Norsko, protože přes svou neutralitu bylo obsazeno německou říší a bombardováno. Už roku 1918 získávají ženy právo volit.  

Po válce r. 1949 vstoupilo tedy do NATO a v 60. letech došlo k nálezu mořských ropných ložisek. Vysoká úroveň života měla za následek i neochotu vstoupit do EU. Dnešní Norsko je svobodná liberální demokratická země s vysokými daněmi a životní úrovní. Jedinou kaňkou na idylickém stavu státu je sebevědomí státu, které mu dává sílu být nad mezinárodním zákonem např. ve věci lovu velryb. R. 1981 mají Norové první předsedkyni vlády a r. 2015 umožňují homosexuální sňatky v kostele.

Norsko: inspirace na cesty. Lingea průvodce. V Brně: Lingea, 2019. ISBN 978-80-7508-435-4.