web ve výrobě

Mapa navštívených památek

Stručná historie dějin umění středověku

Skutečný počátek středověku nelze přesně stanovit, protože je to konstrukt, který stanovili uměnovědci. Obecně se hovoří o konci západořímské říše r. 476 jako o začátku středověku. Tehdy císař Odoaker poslal císařské insignie do Konstantinopole. Již dříve se ale začala formovat síla, která středověk nesmírně ovlivnila - křesťanství. Roku 313 n. l. císař Konstantin velmi pragmaticky, nikoliv z čisté lásky, legalizoval křesťanství jako prostředek k upevnění moci. Následucími generacemi (císař Theodosius) moc státu a víry srůstala a dala základ pro toto provázání napříč celým středověkem. Sjednocující moc nové víry podporovala koherenci státního útvaru, a tak i na dobytých místech byla vyžadována konverze. I misie mývaly kontext mocenský, zejm v raném středověku. Z individuálního obrácení se totiž vyvinuly hromadné křty a institucionální snahy. Dalším "oportunistou" se stal franský vladař Chlodvík, který r. 498 přijal katolický křest a pomohl předurčit, že Evropě bude vládnout latinská liturgie. Křesťanství se šířilo dál. Misijně činní byli zejména Irové. Na "zelený ostrov" dorazilo křesťanství záhy po jeho legalizaci v 5. stol. a nabylo zvláštní podoby. Irové díky kmenovému uspořádání a tradičnímu životu bez velkých měst tíhly ke kontemplativnímu proudu křesťanství s poustevnictvím, askezí a usebráním se do vnitřního světa. Jejich pojetí bylo tedy obtížnější institucionalizovat a využít ke státní nebo církevní kontrole (což byl později důvod jejich podmanění katolickým ritem). Irové do 7. stol. ve Franské říši založili víc než 500 klášterů a byli mírovou silou při christianizaci Evropy. Zároveň podnítili misijní činnost sousedních anglosasů, kde již v 7. stol. vznikla rigidní struktura církve s arcibiskupem dependentním Římu. Nakonec vývoj vedl k tomu, že církevní jednotka kopírovala tu státní, a tím víc byla stabilizována koheze. Místní feudálové taky poskytovali nemalé ekonomické úsilí pro tvorbu struktury přicházející víry. Christianizační úsilí namířené proti gentilismu ale trvalo de facto až do raného a vrcholného středověku. Ve Skandinávii vrcholí v 11. stol., Litevci přijímají křest až ve 14. stol. Misie jsou ne vždy mírumilovné. U křesťanů je zřejmá snaha využít původní vzorce, tedy transformace původních svátků, nebo třeba nahrazení totemů a bůžků svatými figurami a relikviemi.

Stěhování národů

V 5. stol. n.l. byla Římská říše dobyta barbary. Germánské a všeobecně barbarské umění nemělo zájem o zobrazení personální, ale pouze o dekor, abstraktní formu. Barbarské myšlení se potkává s Římem na hranicích, kde ve 4. stol. často barbaři vstupují do legií. Fluktuace a pohyb národních celků v Evropě situaci té doby ještě znepřehledňuje. Např. Góti procestovali většinu Evropy. Ze svého původně mateřského ostrova Gotland a Povislí se přesunuli v 2. stol. na JV a ve 3. stol. na území dnešního Ruska, kde se rozdělili na Ostrogóthy a Vizigóthy. Ostrogóti zamířili k Černému moři a na Krym, kdežto Vizigóti do Transylvánie. Kvůli Hunům se však Góti dávají opět do pohybu, a tak se hýbe celá Evropa, Slovani se dostávají na naše území a říše Ostrogóthů je r. 375 zničena. Vizigóti pokračovali přes Rumunsko do Římské říše, kde r. 410 dobyli Řím (Alarich I.) a pokračovali do J Francie a Hispánie, kde vznikla samostatná říše krále Athaulfa až do vpádu Arabů. Ostrogóthi cestovali do Panónie a následně byzantský císař Zeno pověřil krále Theodoricha tažením na Řím, který tehdy dobyl Odoaker. Vyhrál usadil se zde a na chvíli vzkříšil říši i s antickou tradicí a respektem. Vzpomínkou na jeho vládu může být jeho vlastní mauzoleum s monolitickou střechou. Umění přišedších barbarů je na hony vzdálené od římské kultury. Sami Góthové se v černomořské oblasti stýkali se Skyty a Sarmaty, kteří předávali ryze asijské formy a provedení. Zároveň nelze zapomenout severogermánský základ těchto kmenů.

Karolinská renesance

Po třeskuté době, kdy národy měnily trvalá bydliště mávnutím proutku, vzešla nová kultivovaná síla v podobě Karla Velikého a jeho Franské říše se sídlem v Cáchách. Ve spojenectví s papežem franský panovník obnovil římskou kulturu ve spojení s křesťanstvím. U svého dvora prolnul vlivy tehdy vyspělých částí Evropy, tedy vliv britských mnichů (reformátor Alkuin), vizigóta Theodulfa ve spojení s germány Einhardem a Angilbertem (a další učenci Jan Scotus Eurigenam Rabanus Maurus, ...). skončilo smrtí posledního Karlovce Ludvíka V. r. 987. Úpadek uspíšily nájezdy vikingů či maďarů. Na Karolinskou renesanci navázala Otonská renesance. Užívala se latina, rozvíjela středověká vzdělanost (trivium a kvadrivium) a knihy psané novým reformním písmem "karolinská minuskula" doplňovala sofistikovaná iluminace ornamentem a geometrií inspirovaná ostrovním uměním. Oblíbená byla drobná řemeslná práce v podobě karolinské miniatury (zlato, drahé kameny ve spojení s irskými pletenci). Architektura navazuje na Byzanc a Řím a centry jejího rozvoje jsou Porýní a dolní Labe (Cáchy, Trevír, Remeš, Tours). Dřevěné stavby střídají častěji kamenné. Sakrální stavby jsou opatřeny často dvěma chóry (dvouchórová dispozice) a vstup bývá boční. Součástí kostela bývá dvouvěží. Prototypem karolinské stavby je bazilika s transeptem a apsidami, kryptou (confessio, halová nebo štolová v podzemí) a mnohdy westwerkem - mohutnou stavbou podoby věže nebo vysoké zdi obranného charakteru, kdy ve vrchní části je umístěna oratoř pro císař, nobilitu. Osvětlení zprostředkovávají sdružená okna. Symbolem karlovské doby je centrála kaple v Cáchách (dnes součást katedrály Panny Marie). Inspiračním zdrojem pro její výstavbu byly stavby císaře Theodoricha (San Vitale Ravenna) i chrám Božího Hrobu v Jeruzalémě. Kopule má 32 m a stavba obsahuje dva ochozy arkáda, které sloužily k rozdělení věřících - dole nižší stavy, vprostřed šlechta a nahoře císař. Stavitelem byl Odo z Met. Hrobka Karla byla zničena za druhé světové války. Dalšími impozantními stavbami doby jsou Saint-Germain-des-Prés vysvěcená 806 biskupem Theodulfem (vizigótská předloha Cristo de la Luz, Toledo), kde je unikátní mozaika s archou úmluvy, nebo královská hala v Lorsch a baptisterium v Aix a Poitiers, kde Karel Martel porazil Tatary. Vzdělanost korelovala s množstvím klášterů, které velkoplošně zakládali prve zejména Irové. Mohutnými kláštery byla Fulda (kopie svatopetrského chrámu zbořená v 18. stol.), Reichenau, nebo St. Gallen. Keltské umění přejal zejm. řád Benediktýnů a z Monte Cassina šířil dál do světa. Profánními stavbami byly hrady a paláce - Cáchy, Ingelheim, Nijmegene. Byla to letní sídla císaře dnes známá zejm. díky archeologickým nálezům, ale i veřejná díla - např. přemostění Rýnu v Mohuči. Germánské vlivy (dřevěné, později kamenné, stavby s vysokými věžemi) se odrážejí např. v Saint Riquier nebo v Corvey, kde lze dodnes obdivovat mohutný westwerk. Východněji promlouvala do architektury Byzanc (Cividade del Friuli - baptistérium sv. Kalixta s barbarskými pletenci a symboly zvířat a Sta Maria in Valle). Pojmem doby je Lombardská stavitelská škola, což byli zedníci usídlení v Comu, kteří prý dle legendy prchli z Říma po vypálení a uchýlili se na zdejší ostrov, čímž uchovali stavitelské dovednosti a výdobytky časem jinak zapomenuté. Privilegovaná skupina (za vládců Lothara, Luitpranda) zejména kvůli schopnosti zaklenout prostor. Čtvercová pole s žebrovou klenbou byla svedena do pilířů tvořených mnoha drobnými pilířky (St. Ambrogio v Miláně). Stavby mývaly bohaté slepé arkády, vlysy, ale sochařská výzdoba byla zvenčí strohá. Výjimkou v tvorbě "monumentálních" soch může být bronzová socha jezdce nebo jezdecká soška Karla Velikého. Prim hrála drobnější sofistikovaná řemeslná a umělecká práce v podobě reliéfu, zlatnictví, použití slonoviny (karolinská skulptura). Řezby ze slonoviny byly luxusními knižními vazbami. Codex Aureus) Lorschský evangeliář) byl napsán zlatým a purpurovým inkoustem r. 810, na přední desce vazby ze slonoviny a zlata jsou Kristus, bazilišek a lev. V Evangelium longum ze St. Gallen r. 900 zachycuje mnich Tuotilo místní legendu o sv. Havlu, který přikazuje medvědovi, aby přiložil a ten pak za odměnu dostává chleba a odchází. Mistr karolinské skulptury byl Einhard dalšími autory např. mniši Liuthard a Beringer. V neposlední řadě se zachoval přenosný oltář Arnulfa Korutanského z jedlového dřeva, které bylo pozlaceno, antependium Volvinova oltáře (Volvinus byl žákem mistra Einharda) nebo relikviář ze Sanite-Foy (opět dřevo potažené plátky zlata). Karolinská miniatura naopak sdružuje práce iluminace (ilustrace) a rytin a uměleckými centry: Cáchy, Trevír, Tours, Remeš. Jedná se o velmi temperamentní "rozevlátý" přístup, kdy jsou postavy začleněny do textu po celých stranách (Utrechtský žaltář - biskup Ebbon). Dalším dílem Bible Theodulfa ve Fleury (dle španělského - vizigótského vzoru), Theodulfova bible z Puy, rukopis sv. Medarda ze Soissons, druhá bible Karla Holého, nebo Godescalkův evangeliář. Poslední jmenovaný je nestarší rukopis z Cách vytvořený pro Karla Velikého a jeho ženu Hildegardu a našli bychom zde bezvousého Krista. Významná byla škola v Tours (Lotharův evangeliář), kde také vznikla první bible Karla Holého, ve které je ilustrace předávání bible panovníkovi - na tu dobu unikátní soudobá ilustrace.

Otonská renesance

Pojmenování doby vychází z pojmenování panovníků. Vlastně se jedná o východofranské území a dynastii, kterou založil Jindřich I. Ptáčník. R. 962 je korunován Ota I. Veliký a vzniká Svatá říše římská, a tak trvá Otonská renesance od pol. 10. stol. do roku 1030. Franská říše byla rozdělena a východní partie byly pod silnějším vlivem Byzantské říše. Např. manželka Otty II. byla dcerou římského císaře. Umění je vázané na sakrální stavby a dvory panovníka - tedy falce. Snahy o návrat moci římské říše je patrný na pečeti Otty III. s inskripcí "Renovatio imperii Romanorum". V tradici architektury stále dominuje bazilika, ale objevuje se i centrála. Karolinská renesance je pro tu Otonskou renesanci přímým přechůdcem a odchylky jsou minimální. Objevuje se tendence dát architektonickým formám nějaký kánon a architekturu odhmotnit (arkáda, slepé arkády, ...). Westwerk je stále hojně užívaný, stejně tak dvouchórová dispozice chrámu (Hildesheim). Důležitým se ale stává kov v rámci architektury. Dodnes jsou toho důkazem masivní kovové dveře v Hildesheimu (vzor Sta Sabina Řím) a také reliéfní sloup biskupa Bernwarda. I z těchto důvodů jsou hildesheimské sakrální poklady v UNESCO. Ze staveb dodnes nese původní vzhled Svatý Cyriak v Gernrode s trpasličí arkádou, mohutným dvouvěžím, kryptou; kaple sv. Bartoloměje v Padeborn, chrám v Essenu (Essenská madona) a Ottmarsheimu (navazuje na Karlovu kapli v Cáchách), kostel v Nivelles. Důležitým kulturním i uměleckým centrem je Reichenau - poloostrov na Bodamském jezeře. Ten se stal i střediskem knižní iluminace a v kostele sv. Jiří se dokonce zachovaly fresky, jejichž hlavním rysem je zvýrazněný tvar (obrys) postav, ale hlavně pole s abstraktními výjevy až geometrických tvarů působících mnohdy až iluzivně. Barva malby většinou koloruje a dílo stojí na obrysu, prostředí je náznakové. Dalšími centry byl Kolín nad Rýnem, Řezno, Eternach, Fulda, Reichenau. Za nejskvostnější díla literatury lze považovat Codex Aurea z Echternachu, Evangeliář Otty III., Perikopa Jindřicha II., Egbertův kodex (biskup trevírský). Co se týče jiných uměleckých forem, dochovaly se kovové kříže - Gerův, Otův a Matyldin, reliviáře, oltáře a desky vazeb knih. Sochařství je většinou doplňkem architektury. Stále je běžná tvorba ze slonoviny (Kristus korunuje Ottu II. a Theofano; Magdeburské slonovinové destičky) a zlata (Madonna z Essenu; Basilejské antependium - dřevěný reliéf pokrytý zlatem, koruna císařů). Unikátní je Hvězdný plášť císařeJindřicha II. z 11. stol. (asi r. 1020). Oproti karolinské renesanci westwerk není větší než chórová část a nepřevyšuje celek. Celek doplňují běžně dvě kruhové věže, někdy i více - např. v případě, že chrám disponuje i dvěma transepty.

zdroj: většina poznámek je z přednášek dějin umění v rámci studií v Hradci Králové

Máte připomínky? Poštete nám je prosím pomocí formuáře níže: