Představitel rumunských opevněných kostelíků, schovaný v zapadlé vesničce se špatnou přístupností. U kostelíka jsme našli telefonní číslo, bohužel blíže než před plot jsme se nedostali.
Náhodně nalezený kostelík na pahorku obce Galda de Jos.
Již z dálky se na ostrohu skví románský gigant v bílém hávu dlící nad zapadlou vesničkou. Jeden z nejryzejších románských kousků v Rumunsku, v krajinném kontextu, kde bychom ho skutečně nečekali.
Bazilika sv. Michaela se nachází na vršku kopce v 586 m.n.m. dohlížejícího na vesničku Cisnădioara. Vstup se platí u okénka na začátku cestičky. Po areálu jsou rozmístěny cedulky s QR kódy odkazujícími na průvodní texty v mnoha jazycích včetně našeho.
Už jste někdy byli na dosah slavným osobnostem na místě, kde jste to vůbec nečekali? Tak to se nám stalo právě v městečku Santamaria Orlea.
Drobná stavba z 12. století je jediná svého druhu, která se v Rumunsku dosud dochovala. Na její stavbu byly použity ve spodní části římské cihly a v té horní říční kameny. Vnitřní průměr činí 5,5 m a zdi dosahují do 1 m. Vedle rotundy se nachází gotický kostel reformované církve z 16. století s neobvyklým vzhledem. Po svém zpustošení v...
Kostel reformované církve v Acâșu se nachází uprostřed nenápadné vesničky na pozemku velmi sympatického páru, který nás srdečně provedl památkou. Pro cizince mají připravené video promítané v interiéru kostela o jeho stavebním vývoji a krátké historii vsi.
K večeru po náročné cestě přes hranice jsme se dostali k celkem nenápadnému gotickému kostelíku s kamennými detaily u silnice. Je obklopený malebným hřbitovem připomínající spíše divokou zahradu.
Rumunsko se nachází na JV Evropy a jeho reliéf určují Karpaty, Dunaj a z jihu Valašská nížina. Jeho poloha byla vždy v historii stěžejní a určující, od thrácko-římského období, přes dynamický středověk na křesťanské "hraně" Evropy až k nezávislosti v 19. století. Dnes je členem EU i Schengenu a láká tak na kulturní a přírodní bohatství.
Zdejší území bylo osídleno už 600 000 př. n. l. Z období 250 000 až 40 000 př. n. l. se objevuje výrazně více nálezů tzv. monsterienské kultury, kdy tu žil člověk neandertálský. Z období 40 000 - 8 000 př. n. l. známe i jeskynní malby a první náboženské spirituální objekty, zejména z župy Botosani (kultury Ariusd, Cucuteni, Gumelnita, Petresti, ...). S příchodem neolitcké revoluce jsou potom nalezené pobytové stopy zdejších komunit výrazně hustší. Teprve kolem r. 3000 př. n. l. sem proudí indoevropské obyvatelstvo, které je podhoubím pro thrácké obyvatelstvo.
Kdysi ve starověku bylo území Rumunska obýváno dáckými kmeny. Oblasti se říkalo Dacie a sousedila jižně s Thrácií obývánou Thráky a jazyky těchto kmenů byly podobné. Dákové uctívali boha jménem "Zalmoxis", jehož podstata bývá interpretována různě. Jeho pravděpodobná podoba se nachází v hrobce "Aleksandrovska Grobnitsa" v Bulharsku. Věřili v nesmrtelnost duše. Řekové na východním pobřeží zakládali kolonie a hýřil zde obchodní ruch. Ke sjednocení v státní celek došlo až z důvodu obrany proti Římu v 1. st. př. n. l. pod králem Burebistou. Posledním králem byl Decebal (jeho pomník najdeme na hranicích Srb/Ro nad Dunají). Po bitvě u hlavního města Sarmizegetusaregie spáchal sebevraždu. Dáckou říši chráněnou obloukem Karpat tak zničili Římáné, když obsadili hlavní město, zlikvidovali původní obyvatelstvo a vytvořili síť silnic a pevností. Vítězství Říma ukazuje Trajánův sloup. Romanizovaná společnost přejala římská božstva a latinu a i když Aurelianus v roce 271 vyklidil celý prostor až k Dunaji kvůli útokům "barbarů", římská kultura však přetrvala a posléze i křesťanství si tu našlo cestu. Název státu nakonec vychází právě z Říma a rumunština je románský jazyk.
V době stěhování národů přes rumunské území přešlo hned několik etnických celků - např. Ostrogóti, Vizigóti, Hunové, Avaři, Slované - a na nějaký čas se tu někteří dokonce krátkodobě usadili.
Středověké Rumunsko bylo rozděleno do separátních oblastí Valašska na jihu, Transylvánie severozápadně a na SV Moldávie. Sedmihradsko, respektive Transylvánie, spadalo pod vládu uherského krále. Jako autonomní knížectví býval region pod správou vojvody. V polovině 13. stol. (1241, 1242) zasáhly území Transylvánie nájezdy tatarů, což byl iniciální moment pro pozvání cizích kolonistů na toto území králem Bélou. V témže období se zde začala rozvíjet kultura opevněných sakrálních objektů (biserici fortificati), které sloužily jako útočiště pro místní v časech útoků nepřátel.
V oblasti se tak nacházela menšina tzv. Sasů, kteří zde výrazně ovlivnili kulturu a jejich postavení ve společnosti bylo stabilně vysoké. Zároveň tu figurovala menšina tzv. Székelyů, maďarsky mluvící populace s nejasným původem (geneticky příbuzným Íráncům). Tito se podíleli na obraně. Většina šlechticů byla maďarská a rolnická populace naopak rumunská.
Rolníci dlouhodobě nespokojení se situací se pokusili o povstání r. 1437, ale bez úspěchu a nadále rozhodovali o zdejším dění šlechtici maďarští, sasští a székelyi. Rumuni byli z vlády nad územím vyloučeni. Odlišná, byť ne nekomplikovaná, situace byla ve Valašsku a Moldávii. Zde se utvořilo v 1. pol. 14. stol. knížectví pod vládou knížete Basaraba, které bylo ihned napadeno Uherskem. To ale utrpělo urážku v bitbě u Posady r. 1330. Totožná situace následovala u Moldávie konsolidované r. 1359 Bogdanem Cuheou, jenž porazil Ludvíka z Anjou. Rumuští šlechtici nesli označení bojaři. Narozdíl od západního Sedmihradska zde bylo dominantní pravoslaví, které bylo v Sedmihradsku výlučně záležitostí tolerovanou a praktikovanou nižší společenskou vrstvou. Šlechta byla výlučně katolická. Přesto si Rumuni udrželi svébytnost svého náboženství i jazyka.
Vzrůstajícím nebezpečím byla ale hlavně Osmanská říše, která během 14. stol. ovládla jak území Srbska tak Bulharska. V r. 1396 inicioval Zikmun Lucemburský křížovou výpravu proti nevěřícím, která vyvrcholila neúspěchem a porážkou u Nikopole. Valašský kníže Mircea Starý tak musel platit Turkům daň a vzdát se území východního pobřeží (Dobrogea). Naopak moldavský kníže Alexandr Dobrý rozšířil území a ustanovil dynastii Basarabů v oblasti, která později nesla označení Basarábie. V protitureckém tažení měl velký význam Jan Hunyady se sídlem na hradě Hunedoara dodnes kralujícím zdejšímu městečku mohutným opevněním (později zvaným Korvínův hrad, podle Janova syna Matyáše Korvína). Hunyady porazil sultána Mehmeda II. u Bělehradu a jeho syn Matyáš pokračoval v protiturecké kampani. Ve Valašsku později za vlády Matyáše nastoupil k vládě Vlad III. Ţepeş proslulý krutým jednáním. Ten vedl tvrdý odpor Turkům a historií je popisován buď jako ukrutný a bezcitný vládce nebo přísný panovník s vytříbeným smyslem pro spravedlnost.
Nejúspěšnějším rumunským vládcem byl moldavský kníže Štěpán Veliký, který odrážel úspěšně tlak Turků i Uher a vládnul 47 let (1457-1504). Za jeho vlády se rozvíjela stavební činnost a spadá sem stavba mnoha typických moldavských klášterů kombinujících západní prvky pozdní gotiky a východní typy kostelů a klášterů (Voronet, Humor, Moldovita, Sucevita). Mnohé sloužily jako poslední odpočinek vládnoucí linie.
Transylvánii ovlivnilo povstání rolníků r. 1514 vedené Jiřím Dóžou. Na papežův popud se zformovala velká síla rolníků za účelem boje s Turky a po nátlaku šlechty na zrušení plánu se obrátilo proti vládnoucí vrstvě. Přes počáteční úspěch bylo vojsko eliminováno, Dóža krutě popraven a nevolníci ještě více sevřeni ve svých povinnostech.
V 16. stol. sílil tlak ze strany Osmanů a bojaři se obávali podobného osudu jako šlechta z jižnějších oblastí, kde byla nucená konverze k Islámu podmínkou zachování vlastnictví svých držav. Valašsko a Moldavsko pak platilo tribut a zachovalo si svou autonomii a správu. Tlak sílil dále po bitvě u Moháče, kde padl Ludvík Jagellonský. Panovníci Transylvánie, Moldavska i Valašska museli být schváleni Sulejmanem Nádherným za patřičné hmotné dary.
Do Rumunska později pronikala také reformace, objevilo se luteránství, kalvinismus a unitářství. Prosté rumunské obyvatelstvo zůstalo u pravoslaví. Katolictví bylo r. 1556 stanoveno na roveň protestanství a pravoslaví bylo neoficiálně tolerováno.
K protiturecké politice se vrátil po svém nástupu na trům r. 1593 valašský Michal Chrabrý, který nechal eliminovat veškeré turecké obyvatelstvo Valašska a r. 1599 po porážce Ondřeje Báthoryho se stal i panovníkem Sedmihradska, r. 1600 panovníkem Moldávie a sjednotil tyto tři celky v jeden, byť pouze na jeden rok do svojí smrti.
V 17. stol. již sílil tlak na spojení tří regionů při upadání vlivu osmanského státu. Sedmihradsko si drželo autonomii vzdor a zdejší panovník Gábora Bethlen se postavil na stranu českých stavů za třicetileté války při obraně protestantství. Naopak ve dvou zbývajících celcích na rumunském území se začal objevovat nepřítel v podobě Řeků skupujících zdejší panství a pronikajících všemi společenskými vrstvami. Tato společenská změna vyvrcholila rozhodnutím Osmanské říše dosadit na panovnická křesla rumunských regionů osvědčené Řeky z cařihradské nobility. Jejich vláda přetrvávala i v následujícím století.
Posledním vrcholem tureckého tlaku bylo obléhání Vídně r. 1683 a následně Osmanská říše ustupovala. V tom momentě se Transylvánie dostala do područí Habsburků. Ti zachovali vládnoucí třídu a rovnost protestantů vůči katolíkům, ale pravoslavní Rumuni dostali nabídku, že pravoslaví bude uznáno pouze pokud Rumuni uznají papežský stolec. Rumuni neúspěšně povstali pod Františkem II. Rákoczim a moldavané a valaši hledali podporu Rusů. Následovaly zde opět dekády Osmany volených Řeků v Moldavsku a Valašsku, kteří se však spíše obohacovali ve vedoucích funkcích.
Se stále větší úpadkem tureckého státu byl v rámci rumunsko-habsbursko-ruských konfliktů k habsburské monarchii připojen Banát (1718) a později Bukovina (1774). Rusko naopak obsadilo Besarábii (dnešní Moldavsko) a Valašsko a Moldávie byla ruským protektorátem v Osmanské říši.
První snahy o vlastní celistvý stát počali r. 1848, r. 1859 Alexandr Ioan Cuza vytvořil "Sjednocená knížectví" (Moldávie, Valašsko), později zvaná Rumunsko. R. 1877 pak Carol I. prohlásil nezávislost na Turecku a v r. 1881 byl korunován králem Rumunska. Přes prvotní podporu Habsburků za první světové války později proklamovalo Rumunsko neutralitu a ke konci války se přidalo na stranu dohody. Díky tomuto manévru získalo Rumunsko Transylvánii, Besarábii a Bukovinu. Maďarsko přišlo po stvrzení Trianonskou úmluvou katastrofálně o 2/3 území. Vzniklo Velké Rumunsko s maďarskou menšinou, a proto vznikla tzv. Malá dohoda s Jugoslávií a Československem.
Za druhé světové války fašistická Železná garda rozpoutávala nepokoje. Pakt Ribentrop-Molotov znamenal odevzdání Besarábie Rusku a Transylvánie Maďarsku. R. 1941 se Rumuni podíleli na invazi do Ruska a zhasly životy asi 200 000 Židů. Když se blížil konec války, Rumuni svrhly vládnoucího maršála Antonesca a přidali se ke spojencům.
Sověti po válce prosadili násilně komunismus, byť tu nebyl žádný předpoklad - ani průmysl, dělníci nebo mohutná levice. Přesto proběhlo znárodnění, kolektivizace a popravy nepohodlných a 1947 abdikoval král Michal a vyhlášena lidová republika. Na SSSR měla však republika určitou autonomii. Diktátor Nicolae Ceauşescu odmítl invazi do ČSSR a později i do Afghánistánu. Na druhou stranu ekonomická situace byla tristní, policie Securitate krutě potlačovala odpor, byly zakázány potraty a antikoncepce a maďarské menšiny byly diskriminovány. V roce 1989 narušila demonstrace projev Ceauşesca, ale i přes rozehnání davu ostrou střelbou, nepokoje mohutněli. Nicolae Ceauşescu byl zadržen a popraven v Târgovişti. Dnes je Rumunsko součástí západních struktur EU a NATO.
TREPTOW, Kurt W. Dějiny Rumunska. Přeložil Miroslav TEJCHMAN. Dějiny států. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-348-7.