Klášter 

Termín je odvozen od lat. claustrum - uzavřené místo. Z tohoto výrazu také vychází klauzura, tzn. jádro kláštera často nepřístupné laikům z venčí. Slovo konvent je označením pro soubor osob, kněží, kteří žijí v klášteře. Pravoslavné kláštery se nazývají monastýry nebo lávry (u větších) a představeným je Igumen, hlavnímu chrámu se říká katholikon (Řecko). Mniši žijící osamotě, eremiti, žili v poustevnách. Kromě křesťanství se forma kláštera objevuje u muslimů či budhistů. Specifickou formu vnímanou z českého pohledu více jako školní zařízení než klášter je muslimská medresa. Počátek klášterů lze hledat v prvních stoletích letopočtu. První poustevníci žijící "mnišský život" bydleli samostatně v poušti Anatolie, Egypta, později komunitně (i rodiny), zejména formou gnosticismu. Poušť také poskytovala ochranu pro ilegální křesťany.

Pravidla pro komunitní život později určili sv. Augustin, sv. Basil a zejména sv. Benedikt. Souboru pravidel se říká řehole. Např. podle sv. Benedikta jde hlavně o tři pravidla - modlitba, práce a milosrdenství. Práce zprvu manuální se později transformovala v duchovní činnost a vzdělávání v antické filosofii, křesťanských naukách. Další řehole přidávají péči o potřebné. Dalšími pravidly byl zákaz vlastnit, askeze, celibát, ale často i mlčenlivost. Prohřešky na řeholi se trestali. Těm, co se připravovali na kněžský život, se říkalo novici. Mniši spali ve stejném oblečení, ve kterém se pohybovali přes den a koupel byla pro zdravé mnichy záležitostí pouze velmi zřídkou. Klášter začal být útočištěm a centrem vzdělanosti, měl hospodářskou samostatnost a regionální vliv. Náboženské komunity klášterů zakládala spousta řádů - augustiniáni, benediktýni, cisterciáci, kartuziáni, františkáni atd. Místo vzniku kláštera souviselo i s daným řádem - žebravé a kazatelské řády (augustiniáni, dominikáni, františkáni, minorité, klarisky) stavěly ve městech, benediktýni, premonstráti a cisterciáci sídlili na samotě nebo vprostřed malých druhotně vystavěných osad. S koncem středověku význam klášterů upadal z různých důvodů, např. i kvůli rozšíření knihtisku.

Hlavními přínosy klášterů bylo vytváření a uchovávání písemných soudobých, ale i již tou dobou historických materiálů a jejich replikování, díky kterému bylo zachováno mnoho historických informací. Takové replikování se odehrávalo ve skriptoriích a k umnému vyhotovení iniciál textů bylo zapotřebí uměleckých vlohů. Byly zde také často poklady velké hodnoty (ať už nemateriální - vědění nebo hmotné). Tato sakrální místa byla také hlavním prostředkem získávání vzdělání. Klášter také za peněžní obnos zajišťoval doživotní zaopatření osob. Klášter zaopatřoval také své hosty - poutníky ale i krále cestující se dvorem na cestách. V hospitálech bylo pečováno o zdraví obyvatel kláštera i externích příchozích. Pro místní ekonomiku byl klášter příležitostí, jednak pro odbyt zboží, zároveň atrahoval místní případnými trhy. Kláštery navíc nastavovaly zrcadlo morálně upadajícímu kléru ve městech a mimo konventy. Postupně získaly takovou autonomii (vlastní volba opata, vlastníci kostelů), že si mohli dovolit vlastní politiku.

Klášter byl i v dobách kulturního úpadku centrem pro vzdělanost. Jeho struktura měla daná pravidla. Obecně nám takovou strukturu naznačuje plán, který ukazuje pravděpodobně "ideální klášter" a pochází ze St. Gallen (klášter sv. Havla) z počátku 9. stol. Odborníci se nemohou shodnout, co přesně představuje ani komu byl věnován a kdo byl autorem. Jasné je, že dokument je z Reichenau u Kostnice. Jednalo se zřejmě o reakci na reformy vládnoucích Karlovců a byl podkladem k diskusi o rozvržení kláštera. Rozděluje prostor na komunitní, společné a veřejné a odlišuje se od zvyklostí té doby. Je studijním prvkem a představuje kompilát toho nejlepšího, co tehdy "stálo".

Klášter se skládal z komplexu budov a pozemků (dvorů, zahrad) a byl vždy obýván řeholním řádem (mnichy či jeptiškami). Centrální část kláštera byla externím návštěvníkům nepřístupná, jednalo se o prostor klauzury, kam mohli jen mniši z kláštera (obzvlášť zakázán byl vstup opačného pohlaví). O klauzuře se dozvídáme i z plánu ze St. Gallen. Kromě klauzury jsou v jejím sousedství společné a veřejné prostory. Přístup do klauzury není písemně v dokumentu odepřen laikům, ale ve skutečnosti tomu tak pravděpodobně bylo. Směrem od klauzury přibývá logickým způsobem v plánu přítomnost laiků. Počet služebníků někdy přesahoval počet mnichů. Ze sanktgallenského plánu také vyplývá, že velkou část manuální práce na zajištění obživy kláštera odváděli služebníci. Následující popis odpovídá rozložení staveb benediktýnských a cisterciáckých klášterů. Jiné řády mohly mít strukturní odlišnosti staveb, např. kartuziáni mývali samostatná obydlí mnichů se zahradami, jelikož měli žít samostatně.

Jádrem křesťanského kláštera a nejhonosnější stavbou byl kostel, služba Bohu. Pokud možno, kostel měl být nejvýše umístěným bodem kláštera. Kostel kláštera míval tvar latinského kříže a jeho struktura byla dosti rigidní. Ze západu je první nartex, tzn. předsíň. Většinou bývá spojena s hlavní lodí kostela. Na západě velmi výjimečně může nabývat podoby nádvoří obehnaného arkádou nebo formy otevřeného zastřešeného prostoru (Maria Laach). Loď kostela míří od západu k chóru. Přetíná jí (pouze někdy) transept - příčná loď. Východně kostel končí presbytářem s hlavním oltářem. Boční oltáře mohou doplňovat transept. Jednalo se o donace bohatých feudálů, kteří chtěli modlitby ke konkrétnímu světci, nebo sami pro sebe a své rodiny.

V klášteře žily dvě skupiny mnichů. Laičtí bratři (např. u cisterciáků nazývaní konvrši) byli sekulárními členy klášterního společenství vykonávající běžné a nutné práce chodu kláštera a nebyli tolik svázáni pravidly motliteb a klášterního řádu. Řeholníci složili řeholní slib a jejich život určovala řehole řádu, kterému klášter přináležel (např. za karlovců byla vyhlášena jako povinná řehole sv. Benedikta). Místa pro laiky v kostele byla západně, ostatní mniši se modlili východně. Mezi lodí a chór bývala většinou chórová přepážka (v klášterech pulpitum, při uzpůsobení pro čtení letner neboli lektorium, ve východní církvi ikonostas). Specifickou sakrální formou je kaple Panny Marie, která, díky významu své jmenovatelky bývala většinou samostatnou stavbou

"Dopravním uzlem" kláštera je křížová chodba (ambit, kvadratura), který je pravoúhlou chodbou krytou střechou obepínající centrální rajský dvůr a do něj je otevřena arkádami . Od vzdušných chodeb bez oken se postupně objevují ambity uzavřené. V prostoru ambitu a zahrady bývá také studna a kašna na mytí - lavatorium. Mniši tudy chodili za jídlem, studiem i bohoslužbami. Většinou bývají ambity na jižní straně kostela jednoduše z důvodu klimatu. Kostel a chodbu spojují západní a východní procesní vchod.

Křídlo přiléhající k ambitu severovýchodně sloužilo klášterním mnichům v patře jako ložnice resp. dormitář. Ten býval spojený přímo s kostelem, aby bylo možné se co nejrychleji dostat do kostela při velmi brzkých modlitbách. Pokud byla obydlí mnichů separována zdmi ve formě "komor", říkalo se jim klášterní cely. Od tohoto označení je dokonce odvozena řada názvů v Irsku (Killmakedar, Killarney).

Na jižní straně transeptu bychom našli sakristii (tzn. východní křídlo), kde byly schované cennosti kostela, kněz zde měl své liturgické náčiní. Vedle ní se nacházela knihovna. Ve východním přízemí se také nacházel záchod, často s kanálkem tekoucí vody. Voda byla všeobecně důležitým prvkem. Ve východním křídle mohlo být taky parlatorium určené pro rozmluvu. Objevilo se se striktními pravidly pro komunikaci, resp. pro mlčenlivost uvnitř zdí kláštera. Pravidlo mlčenlivosti bylo svědomitě dodržováno a "hovorna" byla užita k delším rozhovorům.

Vstup do kapitulní síně bývá veprostřed východní stěny ambitu. Tato síň, často dvoulodní, sloužila ke shromažďování místního konventu - komunity mnichů pro rokování nebo předčítání. Bývá honosná výzdobou a vepředu je umístěno křeslo představeného (opata) a oltář, v místnosti využívali pro předčítání mniši pulpit (krásný kamenný je dodnes v Oseku). Většinou se zde rozkládá klenba a pod ní po stranách kamenné lavice. Jedná se vždy o jednu z nezdobnějších částí kláštera.

Vzdělání čerpali mniši z knih. Součástí kláštera totiž bývala i knihovna, ne-li celé skriptorium - tedy "písařská dílna", kde mniši na pulpitech přepisovali a dekorovali knihy. Před knihtiskem nesmírně drahocená ale zdlouhavá práce.

Západní část kláštera spravovali laičtí bratři. Zde by byl přijat jakýkoliv cizinec a návštěva a zároveň tu také byly pokoje pro hosty. Někdy byly pokoje pro hosty vyděleny od honosnější budovy pro nobilitu. U některých klášterů tak vznikl dokonce "palác" (Saint-Denis). V této části kláštera působil i sklepmistr, který zodpovídal za adekvátní zásobování hospitálu a cestoval za nákupy. V této části kláštera bychom také našli sklady. V západní části kláštera byl dormitář laiků a jejich propojení do kostela, nicméně do západní části. V některých klášterech se nacházelo ještě samostatně obydlí opata, prelatura.

Jižní křídlo bylo věnováno "jídlu" připravovanému v kuchyni, ze které putovaly nejrůznější věci do refektáře, rozsáhlé jídelny, která připomínala reprezentační hodovní sály hradů. Před vstupem do refektáře si mnich umyl ruce. Pak se usadil do lavic k podlouhlým stolům k jídlu a jeden z přítomných vždy při jídle recitoval věroučné texty. V plánu ze St. Gallen chybí v refektáři možnost topení, tak aby mniši neměli velké potěšení z konzumace jídla. Sklepy nejprve nahrazovala zásobárna (cellarium).

Zajímavostí je, že kláštery nemohli odmítnout přijetí návštěvy svého fundátora a jeho adekvátní pohoštění, čehož někteří panovníci a hodnostáři zneužívali. V jižním křídle se nacházelo taky calefactorium, jedna z mála místností (ne-li jediná), kde se vytápělo a mniši se mohli ohřát. Později byla možnost topení v jednotlivých celách.

Do kláštera se vstupovalo branou, jelikož byl celý komplex obehnán zdí. Míra protekce však bývá různá, od prosté zdi po hradbu. Brána sestávala z větší pro vozy a koně a menší pro pěší, v patře býval prostor pro kapli, vězení, nebo byt fortnýře (vrátného, portýra), který hlídal příjezdovou cestu, aj. Obzvláště v místech politicky a kulturně neklidných bývaly kláštery pevnostmi (např. rumunské kláštery Bukoviny nebo arménské kláštery).

Klášter mohl ale sestávat z více budov, např. pekárenské a další řemeslnické stavby a také chlívy. Velké pozornosti se dostávalo stodolám, které sloužily k uchování potravin. Bývaly velmi prostorné a jejich stavba musela být provedená špičkově z důvodu velké praktické důležitosti. Speciálním typem stodoly byla "stodola na desátky", tzn. ta, ve které byly uchovávané poplatky, daně od obyvatelstva předávané v naturáliích. Dále tu byly stáje (koně hostů, ale i klášterní pro hospodářství). Na hospodářství je např. myšleno i v řeholi sv. Benedikta, ten zmiňuje např. mlýn nebo zahradu. V blízkosti klášterního tělesa také vznikaly rybníky pro chov ryb a často i vinice, a sice např. i v Anglii díky tomu, že klima bylo tehdy mírně teplejší ("Medieval warm period"). Víno bylo užívaná k liturgickým účelům.

Určité části kláštera mohly být vyhrazené k péči o druhé. Takzvaný infirmář, tzn. ošetřovna, hospitál, sloužil k léčbě i mimoklášterních pacientů. Zároveň bylinková zahrada, resp. herbarium, byl prostřed pro léčbu. Pěstování bylin bylo pro kláštery přirozené. Jako centrum vzdělanosti byli kláštery a klášterní obyvatelé obeznámeni s tím, jaké účinky byliny mají a mohli je bezpečně používat. Plán ze St. Gallen dokonce uvádí celý soubor medicinsky zaměřených budov - nemocnice, dům lékařů s lékárnou, dům pro pouštění žilou, kuchyň a lázně pro nemocné i bylinková zahrada. Není divu, benediktýnská řehole přímo nakazuje péči o nemocné především. Kromě představeného nemocnice (infirmarius) tu jsou podle plánu medici laikové a jiný personál. Hospitály byly často i samostatné budovy ve městech pod správou špitálních bratrstev a řádů (křížovníci, rytířské řády).

Netypickou formou řeholního soužití je bekináž, což je forma shluku menších domů ohrazených zdí, kde žily bekyně, mnišky, které si zvolily službu Bohu, ale neuzavřely se striktně do kláštera a zůstaly zúčastny běžného života. Další výjimečnou formou je kartouza, kde měl každý mnich vlastní dům, zahradu a kuchyni. Pro konventy rytířské a křížovnické se užíval název komenda a řeholníci i jiní křížovníci stavěli kanonie (kostel kanonie se nazýval kolegiátní). Jezuité, piaristé a další sídlí v kolejích a oratoriáni v oratoriích.