Hrad vzniká se středověkem jako feudální opevněné sídlo, opevněný opěrný bod a hospodářské středisko a s koncem středověku se také vytrácí a ustupuje nové stavební formě - zámku. Obrannou funkci přejímají pozdější pevnosti. Vznik tohoto stavebního konceptu je různý, západní Evropa ho zná již od 10. stol., dále na východ (např. Polsko) se ale datace posouvá až k 13., potažmo 14. století. Později byly hrady bořeny ze strachu, že je využije kdejaký "lump nebo cizák" jako opěrný bod svých aktivit a zájem se oživil až s romantismem 19. stol.
Podle polohy jsou hrady výšinné na kopci (Přimda) a vodní (blatné) v soustavě rybníků, vodních příkopů (Blatná). Podle majitele jsou královské (nejmohutnější), věnné (českých královen), panské, biskupské nebo řádové (johanité). Záleží taky, proč byly postavené - jako strážní (hranice a obchodní stezky), správní nebo sídelní.
Hlavním prvkem je vlastní hrad - jádro s kaplí a poté jedno či více hospodářských předhradí níže. Kritickým bodem byla studna / cisterna - při obléhání rozdílový hráč (peripetie s vodou měli např. i na Karlštejně). Obytnou funkci také plnil palác (Točník postrádá věže, je zde jen palác). Jádro je obehnané hradbou s cimbuřím či podsebitím a baštami (baštu později nahrazuje bastion vysypaný hlínou a obezděný). Součástí jiných budov nebo zcela separátně bývá černá kuchyně na přípravu dobrůtek. Vstupuje se bránou, součástí bývá také drobná výpadová branka sloužící obráncům k nečekaným protiútokům.
Palisáda může sloužit jako první linie opevnění např. ještě před příkopem, sbita z kůlu s hroty navrchu. Někdy ji mohl nahradit pletený polský plot. Dále se užívalo valu, vytvořeného z hlíny odkopané z příkopu. Obtáčel hrad nebo přetínal nejzranitelnější místo příjezdu (šíji kopce).
Hradba bývalá kamenná, cihlová, z hlíny či dřeva, doplněná bránou, fortnou (menší brankou), hláskou (věž, kde býval hlásný), baštami či věžemi. Bašty později plní i účel pro dělostřelbu. Úseku mezi baštami se říká kurtina. Před bránou mohl být ještě předsazený barbakán oválného / mnohobokého tvaru, který byl zvlášť opevněný hradbou a příkopem, cesta se tu lomila a útočníci tak byli pod palbou, zároveň přímo na očích obránců a nemohli ohrozit rovnou bránu.
Koruna zdiva hradby nebývá plochá. Na vrcholu hradby najdeme zubaté cimbuří s výřezy (proluky) a zuby (stínky), kde se schovávali střelci před palbou. Později se zazdívá, zůstávají jen střílny. Další variantou zakončení hradby (ale i bašty, brány či hradební věže) je podsebití - tzn. ochoz (zděný, hrázděný, dřevěný) ležící na krakorcích nebo dřevěných podpěrách tak, že pokud se zloduši dobývající hrad dostali až ke hradbě, mohli se obránci bít pod sebou (tzn. název struktury) - házet kameny, klády, lít vařící vodu, olej, smůlu.
Střílny postupně nahradily "děravé" cimbuří. Hlavními typy byly štěrbinové (prostý obdélník, uzaviratelná), klíčová (klíčová dírka otočena o 180°) a křížová, kde přibyl v horní části kříž na míření. Ta se také v renesanci používala dekorativně. Potom byly rozšířené střílny dělové.
Vnějšímu pásmu před hradbou se říká parkán zvnějšku posílený parkánovou zdí se střílnami a později i baštami. Šířka parkánu mohla dosáhnout i přes 10 m u měst, ale u hradů býval skromější.
Bašta jako součást hradby v opevnění bývala původně plná (románská), později dutá (gotika) tvaru válce až hranolu, někdy otevřená dozadu. Umožnila palbu do boků z úhlu. Později (15.-16. stol.) je upravena pro potřeby dělostřelby a bývá i součástí parkánové zdi.
Bergfrit (útočištná věž) je věž volně stojící nebo součástí hradby (zejm. v rané gotice). Přístup byl pouze v 1. nebo vyšším poschodí. Byl to totiž poslední úkryt a naděje obránců, kteří odkopli můstek do běže a zavřeli se uvnitř.
Donjon je typem obytné věže. Původně typ hradu na J Francie, kdy byla masivní obytná věž vyztužena ještě v rozích či celé délce věžicemi (ČR - býv. hrad Roudnice).
Černá kuchyně byla hlavním místem přípravy pokrmů - malá, bez oken s otevřeným ohništěm, kde se vařilo a peklo (kotlíky, rožně) a kouř odváděl otevřený komín. Takový komín býval jedinou zděnou částí dřevěných domů. Zajímavý je typ Vlašského komínu, který neprochází místností, ale vystupuje na fasádě předsazený na krakorcích.
Ústředním prostorem hradu je většinou palác, obytná část hradu. Tentýž pojem se však vztahuje k šlechtickému sídlu ve městě a obdobou je mázhaus středověkých domů. Palác bývá členěn na reprezentační prostory, prostor obytné a provozní. Mývá často nejzdobnější vzhled, ozdobná okna, arkýře na krakorcích (kamenných nosných článcích vysunutých ze zdiva, často dekorovaných) - jde třeba o výsernice (prevéty) s kruhovým otvorem, odkud se odpadní materiál proletěl klidně desítky metrů až do příkopu nebo taky arkýř kaple. Patra často spojuje prostorově úsporné pravotočivé vřetenovité schodiště.
Při popisu renesančního opevnění by přibyl termín rondel (de facto výrazně rozsáhlejší bašta) a pro barokní dobu by se terminologie změnila výrazně - bastion, citadela, pevnost, hradba, torion. Obecně od renesance se vžívá pojem pevnost - místo opevněné sofistikovaným systémem fortifikačních prvků, často také s předsazenými posty v širokém okolí. Pevnosti byli situované do strategických poloh, kde chránily i města se zastaralým nefunkčním opevněním.
Vstupy, dveře a okna hradu jsou typicky ve středověku lemována ostěním (větš. z kamene, zřídka ze dřeva) na rozdíl od štukové (omítkové) šambrány. Ostění nabývá různých tvarů (lomený oblouk, geometrické, sdružené, oslí hřbet, trojlisté, záclonové, hvězdové, tudorovské). Zejména vstupu je dáváno mnoho péče, často ho rámuje bohatý portál (od sedlového portálku po mohutné ústupkové románské nebo lomené vrcholně gotické).
Stropy se řešili různými způsoby. U prostých stavení to byl povalový strop z kmenů kladených přes nosné trámy. Trámový záklopový strop býval tvořen trámy přes něž byla kladena prkna (záklopy) a byl malířsky dekorovaný nebo napouštěný býčí krví. Takové stropy byly často podbity prkny, a tak se dochovalo mnoho mnoho starobylých stropů zcela skrytě. Bohatšími stropy byly kazetové (kazetování) nebo táflované - tzn. obkládané dřevěnými dekorovanými deskami (i stěny).
Střechy nabývaly nepřeberného množství tvarů - od klasické sedlové nebo pultové k valbové, křížové, koutové, nebo na věžích jehlancové, stanové, routové, kuželové či půlkuželové na apsidě.
Typů krytin krovů a zdiva bývalo mnoho, od spalných došků (sláma, rákos), prken a šindele (jedna strana s ostrou hranou a druhá se žlábkem v řadách) až po tvrdé (nespalné) krytiny v podobě břidlice různých barev a tvarů, kamenných desek, plechů (př. měď - časem zelenající, olovo - ve středověku zlacené) a keramické a hliněné tašky (bobrovky zakončené půlkruhem a skládané na laťky, obdélné falcovky či prejzy skládající se z dolních "korýtek" a vrchních prejzů či kůrek.
U nás nejstarší kamenní strážci stáli od 12. stol. (např. Přimda nad D8 směr Německo). Předchůdcem hradu může být např. falc - opevněné dočasné sídlo panovníka Svaté říše římské, který mezi falci cestoval (vespod sklad, nahoře reprezentační sál - podobnost s raně středověkým palácem). Dříve se na našem území nacházela opevněná hradiska (nesprávně nazývaná hradiště - tzn. místo kde stojí hrad), která paralelně s hrady nalezneme až do 13. stol. Na nich bylo minimum kamenné architektury. Hradiska předznamenala architekturu hradu. Hradiska byla sídla kmenová, ale skýtala také úkryt pro okolní zemědělce v časech možného nebezpečí, proto musela být rozsáhlá. (rozloha v Ha) Jak u hradišť, později i u hradů byl využíván terén (vyvýšenina, ostrožna) nebo voda. U hradišť dokonce nebyl podmínkou věnec opevnění. Někdy byl nahrazen pouze svahovou ostrožnou. Většinou ale bylo opevnění mohutné a dodnes bývají patrné valy - relikty jeho původní mohutnosti. Z plochy hradiska se později vydělila plocha akropole, kde se stavěla obydlí místních, sídlil zde pán, kníže, kastelán - správce hradiska a místního území. Nejskvostnějším se stal palác a kostel, někdy také soukromá kaple.
Prvně se objevuje jen dřevěná palisáda, později se využívá mohutná hmota zeminy zpevněná dřevěnou konstrukcí. Následně čelní stranu hradby začala chránit suchá kamenná zídka, později se objevuje i na vnitřní straně a hradba se diferencuje. Mezi hradbou a příkopem je ponechán prostor, berma, aby se složitější struktura hradby nesesunula. Důležitá byla brána/y chráněné vraty a případně i věží, baštou. Pro útočníka bylo náročné i překonání několika věnců opevnění než se dostal k samotné akropoli, centru hradiska.
Postupně (12.-13.st.) se objevuje románský hrad s typickým kvádříkovým, velmi mohutným zdivem, drobnými půlkruhovými okénky, někdy sdruženými po dvou i více a bohatými ústupkovými portály s rozličnými zoomorfními, florálními a antropomorfními motivy. Stroze osvětlený interiér klene valená klenba nebo křížová bez žeber. Románských hradů ale v ČR najdeme málo a nic je dohromady nespojuje.
HEROUT, Jaroslav. Slabikář návštěvníků památek. 3. přeprac. vyd. [Praha]: Tvorba, 1994. ISBN 80-853-8692-5.
