historie Gruzie

Na území dnešní Gruzie se již ve 2. tisíciletí př. n. l. spojovali menší kmeny ve snaze zajistit si lepší obrannou pozici do širších uskupení. Prvním větším zaznamenaným celkem byla Diachonie, o níž pocházejí poslední zprávy ze 13. st. př. n. l. Celky, které historicky navazují na přítomnost tohoto uskupení v regionu pozdější Gruzie jsou Kolchida na pobřeží Černého moře a Ibérie sousedící s Kolchidou směrem do vnitrozemí na J a V. Region je však brzy ovlivněn rozpínáním úspěšné starověké řecké expanze ve Středozemí. V regionu Kolchidy tam vznikají řecké kolonie. Zejména se jedná o kolonie města Milét, jako např. Dioskurias (dnešní Suchumi) nebo Fasis (Poti), Apsaros (Gonio). Území Kolchidy se tak promítá i do řecké mytologie (Prométheus připoutaný ke skalám Kavkazu a zlaté rouno ukryté v Kolchidě). Ve 4. st. př. n. l. (356-323 př. n. l.) dobyl území Alexandr Makedonský. Kontrolu postupně nad územím přejímá Římská říše, která si podrobuje Pontské království i Kolchidu a Ibérii. Kolchida je anektována pod názvem provincie Lazika a částečně autonomní Ibérie s centrem ve Mcchete také podléhá přímému vlivu Říma. Centrum ve Mcchete zůstává až do 5. st., kdy je přesunuto do dnešního Tbilisi. V následujících staletích Řím vstupuje do konfliktu také s Kavkazskou Albánií východněji. Drobnou odmlkou římského vlivu je období pádu Partské říše přispěním říše Sásánovské. V Ibérii dlouhodobě sídlí římský místodržící a podřízený celek platí tribut říši.
V Římské říši našeho letopočtu pak stoupá počet stoupenců nového náboženství, křesťanství, které se po zásahu Konstantina Velikého r. 337 stává zákonně uznané náboženství. Do oblasti ležící jižně od kavkazských vrcholků se náboženství rychle šíří. Věrozvěstkou a pozdější patronkou měla být sv. Nino (někteří přisuzují příchod nové víry apoštolu Ondřejovi), která pokřtila místního krále Miriana III. a ve 30. letech 4. st. se křesťanství stalo oficiálním státním náboženstvím. Dodnes je v Gruzii jejím symbolem kříž z vinných ratolestí s rameny ohnutými dolů. Gruzie se tak stala 2. zemí s křesťanstvím jako oficiálním náboženstvím po Arménii. Gruzínská církev je v historii silně autonomní, nepřijímá závěry chalkedonského koncilu a později pod byzantským vlivem se stává větví pravoslaví. Naopak Kolchida, která je na Římu kromě platby tributu autonomní od 3. st. rozšiřuje svůj vlastní vliv a stejně jako Ibérie přijímá oficiálně křesťanství ve 4. stol. (král Gubazes I.). Později je tu vliv Byzance silnější než v Ibérii.
Státní entity Kavkazu bohužel trpěli hlavně svou polohou třecí plochy mezi západem a východem, mezi mocnostmi daleko přesahujícími jejich sílu. S ústupem moci Říma přichází období sásánovské nadvlády, oficiálním náboženství zoroastrianismus ale nepřetlačilo kořeny křesťanství přes staletí podrobení. V 6. stol. vyvrcholily třecí plochy Byzance a Sásanovské říše v otevřený konflikt, který Ibérii roztrhl vedví mezi obě mocnosti. Na počátku 7. st. podléhá celá oblast nájezdu arabských kmenů, státy opět platí tribut, tentokrát chalífátu a sídlí tu emír.
Po celou dobu vazalství a závislosti území na sousedech vznikají nepokoje místních, které nesou ovoce až ke konci prvního milénia. Mezi hybnými silami vyniká rod Bagration, který následně vládne Gruzii až do 19. st. Prvním členem dynastie je Ašot Veliký zakládající v 9. st. Tao-Klardžetii, království u Černého moře. Další generace rozšiřují nezávislé území, Davit III. a zejména jeho adoptivní syn Bagrat III., který dobyl zbytky Arabi drženého území a stal se prvním králem sjednoceného království Gruzie. Seldžukové však zůstávají permanentní hrozbou. Znovudobyvatelem a upevňovatelem moci je Davit IV., který podporuje i vzdělanost a kulturu, např. založením klášterního komplexu Gelati. Největší rozkvět , tzv. "zlatý věk" ale potkal Gruzii za královny Tamar vládnoucí v letech 1184 až 1212. Královna ustanovila gruzínský vlich směrem na jih až k severní Persii a na západ do původně byzantských držav.
Dalšímu kontinuálnímu rozvoji však zabránili Mongolové, jejichž nájezdy způsobovali škody ve 13. i 14. st. Země platí tribut. Po pádu Byzantské říše se přidává k nepřátelům Osmanská říše. Sevřena v kleštích se Gruzie rozpadá v 15. st. na Kartli, Kachetii a Imeretii a knížectví Samcche, kde zůstává vládcem rod Bagration. Od oblasti Kartli je odvozen domácí název Gruzie "Sakartvelo" (země Kartvelů) i označení Gruzínců jako Kartveli. I přes vnitřní i vnější nestabilitu a obrovský vliv Osmanů i Peršanů kultura v regionu vzkvétá díky své poloze na pomezí Evropy a Asie a křižovatce světových obchodních cest. Tbilisi je centrem Kavkazu. Z důvodu snahy zachovat si autonomii sází král Erekl II. na ruské carství. Georgievský traktát zajišťuje obranu východní Gruzie výměnou za závislost v zahraničních otázkách. Po vypuknutí konfliktu Osmanů a Rusů však Rusové všechna vojska stáhnou (stejná situace mimochodem nastává při posledním konfliktu v Karabachu). Tbilisi je vypleněno Peršany a unavenou zemi následně kompletně obsadili Rusové. Roku 1810 již Rusové drží celé území Gruzie a dynastie Bagration je sesazená. Její potomci žijí dodnes. Rusifikace regionu stále víří snahy o samostatný stát, které jsou na 3 roky naplněny po první světové válce. Než se do Tbilisi vrátí Rudá armáda a do roku 1991 na mapách najdeme Gruzínskou socialistickou sovětskou republiku. Po rozpadu SSSR vzniká autonomní Gruzie, která však podléhá silnému tlaku Ruska a nejednotnosti. Jižní Osetie, Abcházie a Adžárie byla území s částečnou autonomií a předmětem sporů. Rusko podporovalo separatistické sklony, gruzínská centrální vláda jejich asimilaci. Gruzinský prezident Saakišvili upevnil začlenění Adžárie a obrátil svou pozornost k západu, NATO a EU. Rusko reagovalo vyšší podporou separatistů. Konfliktními zónami byly obě separatistické země. Poslední velký konflikt se odehrál v roce 2008, kdy ruská armáda podnikla invazi na území Gruzie pod záminkou obrany jihoosetinských obyvatel. Od té doby Gruzie nemá jakoukoliv kontrolu nad Jižní Osetií a hranice tohoto území je striktně střežena. Stejně jako Abcházie, která vznikla separatisticky již na začátku 90. let. Mimochodem po ztrátě kontroly gruzínské armády nad Abcházií se stalo obětí etnických čistek cirka 30 000 Gruzínců zde žijících a stovky tisíc z nich nuceně "emigrovali" do vnitrozemí Gruzie. Poslední část Abcházie na SV separatistický region anektoval až roku 2008, kdy využila tamější garnitura nepokoje v Osetii a pomoc Rusů. Gruzie je sice kandidátskou zemí EU, ale z důvodu problematických vnitřních poměrů a antidemokratických změn je zatím přístupové jednání od roku 2024 téměř zastaveno.

GAJANE, Achverdjanová; TANIA, Fontana; JAN, Galeta; SÁRA, Hudcovicová; BREBURDOVÁ ELIŠKA KADLECOVÁ et al. Zápisky z cest 4: Umění středověké Arménie a Gruzie. Jižní Kavkaz. Masarykova univerzita, 2024. ISBN 978-802-8001-964. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/zapisky-z-cest-4-14254/.

100+1 zahraniční zajímavost. Praha: Československá tisková kancelář, 12.12.2012, 49(Svět speciál 4), s. 81. ISSN 0322-9629. Dostupné také z: https://ndk.cz/uuid/uuid:f02bd200-5890-11ea-b86f-5ef3fc9bb22f