Arménie je země s komplikovanými geopolitickými východisky a nezáviděníhodnou polohou. Kdo z nás Středoevropanů si dokáže představit, že sdílí hranici zároveň s Ruskem, Íránem, Ázerbajdžánem? Do výčtu zemí, se kterými Arménie sousedí ještě nutno připočíst Turecko, se kterým mají Arméni velmi pohnutou historii a Gruzii, která je sestrou této malé země ve sdílení křesťanské historie. To, jaké území dnes Arménie zaujímá je fragment historického rozložené arménské populace. To dokazují nespočetné památky arménské církve nacházející se rozesety po východním Turecku a Ázerbajdžánu. Bohužel např. ázerbajdžánští historici se kloní k ahistorickému názoru, že Arméni nejsou původními obyvateli Kavkazu a Arménie je tzv. Západní Ázerbajdžán, proto i kostely nacházející se na území tohoto státu jsou nazývané jako albánské (úmyslně mylně situované do starobylé Kavkazské Albánie). Dochází k destrukci arménské kultury mimo její území, a to nejen z východu, ale i ze západu. Kostely spojené s arménskou kulturou jsou na tureckém území opravdu v kritické kondici a nikdo ani do budoucna neřeší jejich údržbu nebo záchranu, pakliže nejsou transformované na mešity.
Území, kde se dnes Arménie nachází, bylo již osídleno před více než 300 000 lety. Bohaté jsou např. raně starověké až pravěké nálezy od vesnice Areni poblíž kláštera Noravank. Již v 9. stol. př. n. l. se kolem jezera Van (V Turecko) rozprostírá říše Urartu (židy nazávaná Ararat), ve které participovaly arménské komunity. Ostatně urartský král Argišti založil město Erebuni (Jerevan). Potom se nadvlády zde ujali Médové a Skytové. První písemná zmínka o Arménech se ale nachází paradoxně v dnešním západním Íránu, původně Persii, na Behistunském nápisu z prvních let 6. stol. př. n. l. (vytvořený na popud krále Darea Velikého). V těchto časech je arménské území částí Perské říše a první historií zaznamenaný arménský státní útvar se objevuje ve 2. stol. př. n. l. pod vládou Artašesjanů. Počínaje Artašesem I. rozkvět Arménie roste s jeho vnukem Tigranem II. Sídlem je Tigranakert (jméno dle panovníka; Náhorní Karabach, dnes území dobyté Azerbajdžánci). Brzy ale nadvládu Persie vystřídala imperiální rozpínavost Říma. Boje trvající dekády nakonec znamenají r. 12 n. l. trvalý konec Artašesjanů. Ještě v prvním století je do Říma povolán Trdat I. z dynastie Aršakuni, kde ho císař Nero korunoval. Parthský král však nedlouho poté území dobyl a jako krále dosadil svého synovce. Následuje dlouhé období, kdy se Arménie stává bojištěm dvou říší. Na území vládnou Sásánovci. Jako oficiální náboženství prosazováno monoteistické zoroastriánství. Až za císaře Diokleciána (284-305) je obnovena arménská kontrola trůnu a jmenován králem Trdat III. (298-330). V tomto období se zformovala arménská šlechtická vrstva nazývaná pod perským jménem nachararové, která existovala ve stejné dědičné formě titulu až do mongolských vpádů. Zoroastrianismus je pravděpodobně náboženstvím všeobecně vyznávaným i mezi Armény až do doby jmenovaného Trdata III. Ten přijímá křest od Řehoře Osvětitele (budoucí patron Arménie) a Arménie se stává zřejmě první oficiálně křesťanskou zemí světa. Po konverzi vrchní vrstvy obyvatelstva dochází k hromadnému ničení "pohanských" chrámů a brzy k výstavbě prvních kostelů. Z důvodů vnitřní roztříštěnosti nachacharů hledajících podporu u sousedů však končí také éra rodu Aršakuni.
V roce 387 je Arménie rozdělena mezi Byzanc a Persii, s větším dílem podléhajícím východní mocnosti. V byzantské Arménii dochází k nucené asimilaci a zániku arménské státní organizace. Naopak na východě je situace příznivější a státní aparát tu zůstává koherentní pouze se změnou toho, že na stát dohlíží místodržící marzpan.
Počátkem 5. stol. také arménský kněz Mesrop Maštoc vytvořil arménskou abecedu, kterou dodnes Arméni mají za posvátnou. Brzy tak přijdou překlady svatých textů. Arménská církev se vydává na svébytnou cestu nepřijetím závěrů Chalkedonského koncilu r. 451. Arméni věří v jediné Kristovo vtělení, oproti schválené dvojí povaze. Tak se Arméni stávají svým způsobem kacíři. Ke konverzi je tak populace tlačená jak ze strany reformovaných křesťanů tak ze strany archaické zoroastriánské víry. Zoufalý boj vyústí v hledání útočiště u Byzantské říše, která vítězstvím na Peršany posouvá hranice rozdělené Arménie r. 591 směrem dále na východ.
Arabská expanze ukončuje období rozdělené Arménie a ta je sjednocena v arabském područí. Zprvu jsou podmínky příznivé a arabská nadvláda umožnuje až do prvních let 8. stol. rozvoj arménské církve, písemností i kultury a tak je také vydáno katholikem Hovhannesem III. v Odzunu arménské kanonické právo. Chalífa al-Mansúr (Abú Dža'far Abdalláh ibn Mohamed al-Mansúr) natolik zpřísňuje zákony a požadavky plateb pro Arménii, že se snaží Arméni aktivně dostat z arabské nadvlády. To se ale nedaří a naopak snahy končí dobou tvrdého útlaku od konce 8. stol. po větší část 9. stol. Zachovaná kultura z tohoto období je velmi kusá.
Situace začíná být přívětivější v 2. pol. 9. stol. Ašot I. r. 860 prohlásil sám sebe králem Arménie a chalífa al-Mu´tamid ho ve funkci o 15 let později potvrdil ve snaze zabránit dalším nepokojům v tomto teritoriu v nestabilní situaci uvnitř chalífátu. Později se k formálnímu uznání přidal také byzantský Basil I. Následují dvě století vlády úspěšného rodu Bagratuni (884-1045) a druhý zlatý věk arménského státu. Arméni posilují vztahy s Byzancí a Araby dokáží udržet mimo své území. Roku 961 se královská moc usídluje v hlavním městě Ani (dnes těsně za hranicí v Turecku). R. 987 je dokonce dobyt Dvin, jedno z původních hlavních měst nedaleko moderního Jerevanu. Autonomie hlavních obchodních center a vlastní zájmy místní šlechty ale nakonec za vlády Gagika II. (1042-1045) vedly k dobytí Ani Byzancí a uvěznění krále. V roce 1071 je již ale celá Arménie zcela podrobena seldžuky. Emigrace cílila na JV směrem ke Středozemnímu moři a byla tak intenzivní, že Arméni založili v oblasti Kilíkie království Malá Arménie. V Kilíkie dlouhodobě žili Asyřani, Řekové i Arméni. Prvním vládcem byl kníže Rruben od r. 1080. Malá země dokázala vzdorovat Byzanci a dokonce si na ní vymoci územní ústupky, byť se jí nakonec podrobila, a těžila ze spojenectví s křižáky a jejich državami ve Svaté zemi. Po jejich pádu fungování země garantovali mongolové zajišťující obranu vůči egyptským mamelukům. Rozkvět je podmíněn zejména intenzivním obchodem. I tak v roce 1375 mameluci oblast dobyli a Osmani je do 16. stol. ve vládě nahradili. Původně se Kilíkie měla stát součástí francouzského protektorátu Sýrie po první světové válce a po zdejších masakrech zejména na arménské obyvatelstvo, ale Francouzi museli ustoupit nově zřízené Turecké republice.
Problémy uvnitř Seldžucké říše nahrávají dynastii Zakharjan--Mchargrdzeli u gruzínského dvora a za časů královny Tamar bratři Zakhare a Ivane dosahují úspěšného dobytí severovýchodních původních arménských držav. Ještě před pol. 13. stol. však vojensky území podlehlo mongolským Tatarům. Zakharjanové vydrží jako panovníci až do roku 1360 a vpádu tureckých kmenů. Mezitím nastává doba rozvoje a stavební aktivity, a sice i díky sousední Kilíkii a jejím vztahům s Mongoly. Bohužel opět vnitřní nestabilita pomohla k roztříštění moci a na další staletí již Arméni nebudou schopni zformovat nezávislý státní útvar. Po roztříštění státu ve 14. stol. se arménská populace rozprchne do různých koutů světa, např. do Benátek nebo na Kypr (klášter Ganchvor přímo založili uprchlíci z Kilíkie) a Krym (např. Surp Khach, některá města měla většinově arménskou populaci - např. Kaffa). Diaspory si drží a rozšiřují svoji kulturu.
Ještě horší kapitolou historie je potom období od 15. stol., kdy je Arménie opět třecí plochou dvou říší - Osmanské a Perské. Komunita je rozdělena a kultura i sociální struktury silně eliminovány.
Částečným obratem je ruská invaze na území Arménie v 19. stol., která umožní Arménům znovunabytí státu, byť závislého. Arméni žijící v západnějších oblastech však spadají pod správu Osmanské říše a podmínky této menšiny jsou krušné. Soužití v těchto regionech skončí zle, první plošná krveprolití arménské populace nastávají již koncem 19. stol. a roku 1915 končí genocidou, jejímž vykonavatelem byla převážně jiná menšina - Kurdové. Paradoxem je, že pokud dnes zazní slovo omluvy za tato zvěrstva z úst tureckých politiků, jedná se o kurdské představitele. Přesto nuzné vesnice Kurdů, které dnes hostí některé dávné fragmenty zaniklé arménské identity, nenaznačují, že by chtqli běžní Kurdové nebo Turci odčinit tento dávný hřích. Naopak arménské dědictví je považováno stále za nežádoucí.Na východním území Arménie se těší obyvatelé od r. 1917 do r. 1920 nezávislosti, ale trhlina ruského vlivu se uzavírá příjezdem Rudé armády a vyhlášením Arménské sovětské socialistické republiky. R. 1920 je rozhodnuto, že Náhorní Karabach bude sovětské Arménie, o rok později však připadá v přerozdělování sovětskému Azerbajdžánu. Tím začíná problém územní příslušnosti tohoto celku v moderních dějinách. Často se historicky obou zemí i v zahraničí přou, kdo tedy byl v "Černé zahradě" jako první. Hojné památky arménské církve dokazují minimálně přítomnost tohoto národa zde v raném středověku a jeho kontinuitu. Nedávné konflikty od 90. let stáli místní tisíce životů a domovů a doufejme, že i přesto, že Arménie ztratila územním úbytkem část své svébytné historie, snad jí to alespoň nasměruje směrem k západnímu politickému okruhu. Nyní je Arménie kandidátskou zemí pro vstup do EU a ruskou pohraniční stráž na hranicích vystřídala nezávislá arménská celní správa. Země se stala cílem válečných uprchlíků z Ruska po zahájení války na Ukrajině, což také způsobilo bytovou krizi v Jerevanu. Premiér Pašinjan se opatrně vymezuje vůči Rusku a obrací pozornost přes Turecko k Evropě.
GAJANE, Achverdjanová; TANIA, Fontana; JAN, Galeta; SÁRA, Hudcovicová; BREBURDOVÁ ELIŠKA KADLECOVÁ et al. Zápisky z cest 4: Umění středověké Arménie a Gruzie. Jižní Kavkaz. Masarykova univerzita, 2024. ISBN 978-802-8001-964. Dostupné také z: https://www.bookport.cz/kniha/zapisky-z-cest-4-14254/.
