Marmašen

Marmashen jsme navštívili ke konci naší cesty Arménií na jejím SZ, nachází se blízko Giumri. Vede sem pohodlná asfaltka končící na malém parkovišti s veřejnými záchody dostupnými za poplatek. Vjem z údolí trochu ruší nový glamping na protějším břehu řeky. Od parkoviště vede již cesta za závorou a v moderní budově u parkingu sedí (asi) ostraha. Bezprostředně u kostela nás odchytla paní, která po pozdravu poznamenala, že si myslela, že jsme turisti, ale zároveň dodala, že podle přízvuku v pozdravu a vzhledu jsme typickými Armény. Neobešlo se to bez ukázky snímků jejích králíčků, pro které trhala byliny, až jsme se konečně dostali taky k tomu, že má čistě náhodou klíče od kostela. Ten sice otevřela, ale začala se neprodleně zpěvem modlit za naši cestu a za nás. Tak jsme rozpačitě z povinnosti zatleskali. Pak došlo na ukázku tvorby tradičních panenek, které jsme si prý za patřičný peníz měli vzít na památku naší průvodkyně. Vzhledem k tomu, že jsme si ji nechtěli moc pamatovat, umlčeli jsme ji koupí dvou přívěsků granátových jablek a konečně mohli pozvolna prozkoumat kostel. Možná budete mít stejnou zkušenost.

Na SZ Arménie v provincii Širak vznikl v 10. stol. klášter, který je působivý svou cihlově červenou barvou. Leží na břehu řeky Achurjan, nad kterou se nachází i Ani nebo klášter Horomuz na turecké straně. S Ani Marmašen stavebně souvisí. Klášter má strategickou polohu díky obtékající řece a okolnímu terénu. O jménu kláštera se vedou spory, někdy bývá odvozován od slova mramor (díky své kvalitě dekorací) nebo od Panny Marie (tzn. kostel zasvěcený Panně Marii).

Zadavatelem stavby je generál a kníže Vahram Pahlavuni a klášter měl být pohřebním místem jeho rodiny. Stal se ale také kulturním centrem oblasti a čítal původně pět kostelů, ze kterých tři stojí (již tu není rozměrná rotunda a kostel nazývaný starý). Již arménští středověcí historici ho označovali jako zásadní bod na arménském území. Stavba je připisována architektu Trdatovi. Největší kostel "katholikon" připomíná katedrálu v Ani i celou svojí strukturou, použitým materiálem a dekorací, je křížového půdorysu s oválnou apsidou a centrální kupolí na polygonálním tamburu. Vyvýšené kněžiště je dostupné dvojím stranově symetrickým schodištěm. Vnější fasádu formuje mohutná slepá arkáda, okna jsou na vrchu zdobená tesanými oblouky a na západní stěně dominuje zdobený portál. V jižní slepé arkádě se nachází rozsáhlý text, který pojednává o stavbě a jejím účelu. Stavba prý trvala od r. 986 do r. 1029 a dokončený chrám měl kromě sepulkrální funkce pro rodinu Pahlavuni také význam rozšíření moci směrem severně od Ani. Před kostelem stával gavith, v jehož podlaze byli pohřbeni členové dynastie zakladatelů. 

Těsne na katholikon přiléhají mohutné ruiny Surb Astvatsatsin (chrám Svaté Matky Boží), který je o něco pozdější kopií hlavního kostela. Do konce 19. stol. stavba stála celá. Poslední stojící stavba kaple sv. Petra je běžného křížového půdorysu s kupolí centrálně a chudší dekorací. Dnes již zaniklou je archeology nalezená rotunda na západ od dnes stojících staveb. Svým charakterem je řazena k raně středověkým paralelám tohoto kulturního prostoru a může být nejstarší stavbou areálu, která však zřejmě nikdy nebyla plně dokončena. Poslední kostel křížového půdorysu stával opodál klášterního jádra.  

Klášter byl zničený seldžuky a obnoven po roce 1225 biskupem Grigorem Pahlavunim a jeho bratrem Ablgharibem. Tato přestavba je popsána na severní zdi největšího z kostelů. Následovalo poškození Mongoly ve 13. stol. a další renovace až r. 1870. Při další rekonstrukci od 1888 se zřítila hlavní kopule a byla nahrazena jednodušší. Další ranou byla zemětřesení, poslední r. 1988. Zásadní konzervační práce proběhli r. 2001. Spektrum staveb kláštera odráží vliv hlavního města říše Ani a zároveň přináší otázku, jaké rituály a v jaké formě se k jednotlivým budovám vázaly v rámci svého rozdělení.